Aktuality

• Jiří Padevět - Květnový lynč - o událostech po osvobození Roudnice n.L. v roce 1945

16 srpna 2014

Dubice - kostelík

Poutní kostel sv. Barbory neboli dubický kostelík, byl vystavěn roku 1570. Šlo tehdy o původně protestantský kostel, ten byl ale prvními úpravami v roce 1643 přestavěn v rámci katolizace a v roce 1820 mu po místním požáru byla dána již dnešní podoba. Z doby renesance se zachoval cenný renesanční štít. V nice můžeme nalézt sochu patronky horníků – sv. Barboru ze 17. století. Ve východním průčelí věže se nachází bohatě zdobený zvon z roku 1595 od Brikcího z Cimperka.
Na kůru jsou umístěny varhany, které byly v roce opraveny a jsou opět funkční. Oprava byla zaplacena z dlouhodobé sbírky návštěvníků a výtěžků koncertů Dubicko-moravanského pěveckého sboru.
Kostelík se nachází na hraně svahu nad levým břehem řeky Labe a nabízí se od něho krásný pohled na protilehlé vrchy a zejména pak na labské údolí.

Vedle kostela se nachází restaurace a penzion – Penzion u sv. Barbory.  (rehlovice.cz)


     




   

   

18 června 2014

Záhořany - kostel Nejsvětější Trojice

novedvoryrajče.net

Pověst o založení kostela
Lidová tradice říká, že když v době třicetileté války táhli krajem Švédové, opevnili se císařští na zahořanském vršku. Jejich velitel, maršálek Kroner (Jan de la Crone), večer kontroloval hlídky, rozmístěné na okolních kopcích Křemíně a Holaji. Měl prý tehdy u sebe válečnou pokladnu, která v žádném případě nesměla padnout do rukou nepřátel. Právě když se chystal uložit ke spánku, v noční tmě uslyšel zakokrhat kohouta. Kokrhání v neobvyklou dobu vzbudilo jeho podezření, i dal hned vyhlásit bojovou pohotovost. Švédové skutečně krátce nato pod rouškou tmy překonali Labe a zaútočili. Obránci však byli připravení, útok švédské přesily odrazili a donutili nepřítele k ústupu.
Po skončení války se maršálek Kroner usadil v Zahořanech, zdejší tvrz přestavěl na zámek a pro upomínku na kohouta – zachránce dal na návrší nad Labem vystavět kostel Nejsvětější Trojice. Na věžičku kostela byl usazen plechový kohoutek. Ten zde vydržel hlídat až donedávna, když se ale opravovala střecha v 80. letech 20. století, byla věžička i s kohoutkem sundána, protože hrozil její pád.

Popis stavby
Kostel Nejsvětější Trojice stojí na návrší nad obcí Zahořany, v sousedství Křešic (6 km východně od Litoměřic). Tvoří pohledovou dominantu z dalekých oblastí Polabské kotliny. Kostel na první pohled upoutá neobvyklým řešením, kdy zvonice je postavena odděleně od samotné kostelní lodě.
Raně barokní stavba, vystavěná v letech 1653 – 1657 litoměřickým architektem italského původu B. Spinetou pro tehdejšího majitele zahořanského panství, císařského podmaršálka Jana de la Crone. Jednolodní podélná stavba s odsazeným trojbokým závěrem, průčelí s mělkým rizalitem a volutovým štítem. Valená lunetová klenba je bohatě zdobena freskovou malbou a štukovou ornamentalikou. Hlavní oltář z umělého mramoru z roku 1766 je dílem litoměřického mramoráře M. Hennevogela, čtyři boční oltáře patrně od dalšího litoměřického mistra, M. Tollingera, varhany z roku 1711 od D. Kornhausera ze Sokolova, pozdně barokní kazatelna pochází z roku 1772. 

Již v průběhu 19. století se na kostele objevily první statické závady (trhliny klenby), proto byl kostel zpevněn železnými táhly. V 90. letech 20. století byla obnovena střecha kostela. Jinak je kostel již dlouhodobě nevyužívaný a nebyly prováděny další opravy.

Okolí kostela
Okolo kostela se nachází hřbitov, v současné době stále využívaný. Při jeho ohradní zdi na východní straně stojí pětiboká hřbitovní kaple, na západním okraji pak věž se zvonicí. Na hřbitově jsou četné staré náhrobky původních německých obyvatel obce.

Současný stavKostel Nejsvětější Trojice v Zahořanech je dlouhodobě nevyužívaný z důvodu statického narušení. Hlavní klenba kostela je podélně popraskaná, zvenku opadává omítka a zdobné prvky fasády. V roce 2013 byla statickým průzkumem zjištěna závada v krovu kostelní lodi, která způsobuje vychylování zdiva a rozevírání puklin. V závěru roku 2013 vznikla z iniciativy obyvatel Zahořan veřejná sbírka k záchraně kostela Nejsvětější Trojice - viz. http://prozahorany.cz/kostel           (zdroj wikipedia.cz)














foceno mobilem Nokia Lumia 920

24 května 2014

František Topič - neslavnější chvalínský rodák

František Topič patřil na přelomu 19. a 20. století k nejvýznamnějším pražským nakladatelům.
Z malého knihkupectví na Národní třídě vybudoval velký podnik, ve kterém měl i vlastní výstavní síň, takzvaný Topičův salon.
V polovině 19. století začal mezi pražskými výrobci knih převládat nový trend – drobní tiskaři
ustoupili do pozadí a dominantní úlohu přebírali nakladatelé. Soustřeďovali se především v okolí bývalých hradeb a brzy se mezi nimi objevila i velká jména. Na Václavském náměstí vznikla například nakladatelská společnost Jana Otty a mezi Opatovickou a Spálenou vyrostl velkoryse založený podnik Josefa Richarda Vilímka (více zde).

Třetí nejvýznamnější se stala zpočátku nenápadná firma Františka Topiče, založená roku 1883 na Národní (dříve Ferdinandově) třídě. Houževnatý majitel ji během několika let vybudoval z malého knihkupectví a zařadil se mezi přední vydavatele české literatury.

Šimáčkův nástupce
František Topič se narodil roku 1858 v Chvalíně u Roudnice nad Labem v rodině rolníka. Absolvoval obchodní akademii a přes publikační činnost se seznámil s pražským nakladatelem Františkem Šimáčkem, u kterého brzy nastoupil jako účetní. Oženil se s jeho neteří a roku 1883 si za získané věno otevřel vlastní knihkupectví v Praze na Národní třídě 7.
Po Šimáčkově smrti roku 1885 převzal i jeho nakladatelství a zaměřil se především na české autory. Vydal Písně otroka od Svatopluka Čecha, sebrané spisy Václava Beneše Třebízského a několik děl Jana Nerudy. Nezapomínal ale ani na literaturu zahraniční a čtenářům nabízel novinky z Paříže, Londýna, Petrohradu a Říma.
Postupně vznikly také edice Topičovy dobré knihy, Topičovy bílé knihy, Francouzská knihovna či Americká knihovna a velké oblibě se těšil humoristický časopis Švanda dudák.


Topičův salon na archivním snímku
FRANTIŠEK TOPIČ (1858-1941)
Narodil se 20. listopadu 1858 v Chvalíně. Po absolvování obchodní akademie pracoval u pražského nakladatele Šimáčka a roku 1883 si otevřel vlastní knihkupectví na Národní třídě. Brzy získal i Šimáčkův podnik a začal se věnovat nakladatelství. Vydával české i zahraniční autory a jeho firma se proslavila také díky tzv. Topičovu salonu. Roku 1905 závod přestěhoval do nového domu a zaměstnal syna Jaroslava. Po jeho předčasné smrti roku 1936 ale podnik prodal a odešel do ústraní. Zemřel 29. března 1941.


Kniha jako umění
Šíře Topičovy nakladatelské činnosti byla neobyčejná, velkou roli ale hrála i grafická úprava jednotlivých tisků. Topič bral každou knihu jako umělecké dílo, spolupracoval proto s předními výtvarníky té doby. Nechyběli mezi nimi Viktor Oliva, Jaroslav Benda, Josef Wenig či Cyril Bouda, kteří se podíleli nejen na výzdobě drahých knih, ale i laciných brožur pro nejchudší klientelu.
Velkou pozornost věnoval Topič také dětské knize. Kvalitní tisk doprovázela kromě ilustrací bohatá knižní ornamentalistika (záhlaví, bordury, iniciály) a jinde opomíjená četba se zde zařadila k vrcholům produkce.
Topičův zájem o uměleckou tvorbu dokládá i vydání Pirnerova Démona lásky a souboru Mařákových a Alšových kreseb. V knihkupectví bylo navíc možné zakoupit repliky soch a reprodukce některých obrazů.

Salon plný krásy
Roku 1894 vznikl u nakladatelství takzvaný Topičův salon, který byl jednou z prvních soukromých galerií v Praze. Prezentovala se v něm řada českých i zahraničních umělců a roku 1896 zde zahájil činnost také Spolek výtvarných umělců Mánes.
Topič vydal ke každé akci jednoduchý katalog a návštěvníky lákal originálními plakáty. Většinu jich vytvořil již zmíněný Viktor Oliva, který později maloval dokonce plakát pro Světovou výstavu v Paříži.
Roku 1905 se celé nakladatelství i se salonem přestěhovalo do nového domu na Národní třídě 9, čímž opět stoupla jeho prestiž. Elegantní secesní budova postavená podle projektu Osvalda Polívky (autora Obecního domu) se stala centrem kulturního dění a vystavovali v ní například Zdeněk Rykr či Josef Šíma. Největšího věhlasu pak dosáhla roku 1918, kdy se v ní vůbec poprvé představil Jan Zrzavý.

Návrat k tradici
Roku 1909 začal Topičovi v podnikání pomáhat syn Jaroslav, jehož úkolem bylo přivést do nakladatelství mladé autory. Firma se změnila na veřejnou obchodní společnost a její budoucnost se zdála být jasná.

Jaroslav Topič ale roku 1936 předčasně zemřel a již téměř osmdesátiletý František musel podnik prodat. Kupcem se stal Jaroslav Stránský, který do Topičova domu přenesl redakci Lidových novin a nakladatelství Františka Borového (více zde). Role kulturního střediska přitom závodu zůstala a za druhé světové války se v něm hrálo divadlo.

Po znárodnění roku 1949 se objekt stal sídlem nakladatelství Československý spisovatel a jeho veřejná funkce vymizela. Teprve počátkem 90. let, kdy se budova vrátila rodině Stránských, vznikly plány na obnovu galerie. Slavný Topičův salon se nakonec znovu otevřel roku 2008.

Prameny: Lexikon našich hospodářských dějin, Nadační fond Františka Topiče, Český rozhlas
Autor článku: Robert Šimek
zdroj: http://www.e15.cz

11 dubna 2014

Socha Bolestného Krista - Budyně nad Ohří

Památkově chráněná socha z počátku 18. století má hranolový sokl s českým nápisem. Vlastní socha zobrazuje sedícího Krista, jehož pravou paži halí rouška, přecházející na klín - u pravého boku je rozevlátá. Svázané ruce jsou zkřížené na prsou, hlava je mírně nakloněná. Sochu chrání dvě mohutné více jak stoleté lípy. Je vytesána z pískovcového kamene a je ukázkou vrcholného barokního umění z počátku 18. století. Autor je zatím neznámý, ale v inkriominované době v Budyni nad Ohří působil sochař B. Edler, kterému je připisováno autorství mnoha soch v tomto území. (info www.npu.cz)

   

Ó Kriste Synu Boží jenž lidská utrpení znáš.
Vyslyš prosby moje kdykoliv odcházeti budu od sochy Tvé.
Opraveno L.P. 1905

Písty

O kousek dál po polní cestě od Budyně směrem k obci Písty se nacházejí na křižovatce cest boží muka s letopočtem 1912

    

březen 2017 - božím mukům se dostalo zasloužené pozornosti a hned to jinak vypadá...

    







19 března 2014

Kněžna Poniatowská, rozená Kinská(1740-1806)

Poté co roku 1782 císař Josef II. zrušil doksanský klášter sester premonstrátek, bylo krásné klášterní stavení přeměněno na vojenskou nemocnici pro posádku pevnosti Terezína, která se tehdy ještě stavěla. Od roku 1785 pak sloužil klášter jako kasárna. Vojenská surovost a bezohlednost se záhy začala projevovat na výbavě kláštera. Poškození neušly ani řezby a obrazy v kostele. V prostorách klášterních se vařilo, nábytkem a jiným vybavením se rozdělával oheň, dřevěné a kamenné okrasy se surovým způsobem srážely ze zdí a rozbíjely.

Po tomto osm let trvajícím bezútěšném období převzala panství roku 1790 v nájem kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Tento pouze do roku 1798 trvající pronájem měl na panství doksanské vliv přímo blahodárný.  Kněžna Terezie byla úředníky i poddanými velmi oblíbená pro svou milou a laskavou povahu. Byla vdovou po bratru polského krále Stanislava Augusta, knížeti Ondřeji Poniatowském, který zemřel 3.března 1773 jako rakouský generální zbrojmistr. Pocházela ze starobylého českého rodu. Jejím otcem byl český šlechtic Leopold Ferdinad, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova(Chlumec nad Cidlinou). 
Kníže Poniatowski se s Terezií setkal při pobytu mezi českými šlechtici a okamžitě se do ní zamiloval. Ona jeho lásku opětovala. Ačkoliv pocházela z dobré rodiny a byla v přízni císařovny Marie Terezie, nebyla příliš bohatá, což byl důvod proč rodina Poniatowských dlouho sňatku nepřála. Nakonec Ondřejovi bratři věnovali páru roční důchod dva tisíce dukátů a Stanislav, budoucí král Polska, jim daroval diamanty přivezené z Ruska. Svatba se konala roku 1760 a manželé měli dvě děti. Dceru Viktorii a syna Josefa, budoucího polského národního hrdinu.

Poté co ve svých 33 letech ovdověla, uchýlila se ke svému bratrovi do Chroustovic. K jejímu pobytu v Chroustovicích se váže legenda o vztahu s královehradeckým biskupem Janem Leopoldem z Haye. O tom že šlo o  vztah hluboký svědčí mohutný kámen u potoka Žejbro u Chacholic na nějž nechal Jan Leopold vytesat nápis v němčině jehož překlad zní: "Zde toto odlehlé místo spanilá kněžna Poniatovská dne 28. srpna 1781 svou přítomností obšťastnila. Kolem byl háj klidný jako její duše, nebe dobrotivé jako její srdce, chrám dobročinnosti. Od tohoto dne budiž zde toto odlehlé místo mě i člověčenstvu stále posvátné. Biskup Jan Leopold z Haye.” 

Jak již řečeno. roku 1790 si kněžna Poniatowská od náboženského fondu pronajala doksanské panství, kde žila společně se svou dcerou. Její syn kníže Josef AntonínPoniatowský, narozený ve Varšavě roku 1762, byl miláčkem svého strýce, krále Stanislava Augusta a nejvíce pobýval u polského dvora. Do Doksan však často jezdil navštívit svou matku a krásnou "jednookou" sestru. V Doksanech se bavíval běháním o závod a přeskakováním všelijakých překážek v cestě. Věnoval se aktivně vojenské kariéře a jako jediný cizinec se stal maršálem francouzské Napoleónovy armády. Padl po statečném boji v bitvě u Lipska dne 19. října 1813. Jeho osobě se budeme věnovat později.
  
Za své obydlí si kněžna Terezie v Doksanech zvolila v té době ještě krásnou budovu prelatury(tj. obydlí probošta), kterou přebudovala na panské sídlo. Později si ve východní části obce nechala vybudovat malý zámeček, jemuž dala jméno Terespol. Ten později po vybudování školy sloužil jako obydlí učitelského sboru.
Terespol se nachází v části obce dříve zvané Solopisky. Dnes už by ho asi kněžna Poniatowská nepoznala...
V Doksanech a Brňanech pořádala "slavně vystrojené" bály. Jejím častým společníkem byl generál Lascy a několik znamenitých polských magnátů. Trpívala "rakovitými" bolestmi stehna, což ji nutilo k pěší chůzi a ke stání. Sedět mohla na zvlášť k tomu upraveném křesle.

Když pak roku 1798 koupil panství doksanské plukovník baron Jakub Wimmer, všichni odchodu kněžny Poniatowské litovali. Ta pak střídavě pobývala ve svém záměčku Terespol a v Praze. Zemřela v Doksanech 26.září 1806. Byla pochována na Olšanském hřbitově v Praze.


------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdroj:
František Beneš - Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český - 1863
Wikipedia
Hrob kněžny Poniatowské v Praze na Olšanech
Památný kámen v Chroustovicích

20 února 2014

Křížek u Rašovic nedaleko hradu Helfenburk

Na pěkný křížek jsem narazil zápedně od Rašovic cestou na Helfenburk. Jedná se o barokní sochu světce na vysokém podstavci na němž je ozdoba v podobě ovocných festonů. Vzadu letopočet 1718. 



05 prosince 2013

Hrádek Ostrý - Wostrey u Milešova

Kamenné schodiště k hradní bráně

Nad údolím Milešovským k jihu rozkládá se výšina, z níž vyniká homole skalnatá, doubím porostlá, ostrým hřebenem se končící, pročež odtud i své jméno obdržela. Homole ta, na níž v minulých věcích hrad stával, neukazuje ze zdálí ani dost málo zříceninu, ano podobá se spíše hoře skalisky poseté; zříceniny stávají se patrnějšími teprve když přicházíme k patě hory starou cestou. Ode vsi Mlýnec souvisící s Milešovskem odděluje je při hostinci »U koruny« polní cesta kamenitá a vede zvolna na výšinu až za Ostrý, odkud odděluje se stezka čili stará cesta, kterou se ještě do lesa jezdí, a vede doubím až pod hrad. Jdouce po ní uvidíme spousty kamení, které však zakladatelé hradu tam, kde se vine cesta do vrchu, odklidili, ano sem a tam nejen cestu jím podezdili, nýbrž i, jak se zdá, z kamení nasypali. Tak dojdeme skorem hřebene hory. Tam se vyskytuje mezi skalami, na nichž hrad stojí, a srázem hory nevelké místo ven k cestě zdí jen z kamene (a jak se zdá) na hlínu vyzděnou zavřené. Až sem se mohlo pohodlné koněm přijeti. Další cesta jest srázná a stupněmi opatřená, tak že se po ní s koněm jeti nemohlo. Přichází se pak ke bráně, která se nachází ve zdi dobré, na maltu vystavené. Tato brána byla jednoduchá (totiž bez průjezdu) končitým obloukem sklenutá; v ní se spatřuje ještě díra pro závoru. Při zdi u brány byla světnice, z níž zbylo okno vylomené, snad vrátnice. Příchod potom velmi těsný šel dílem mezi sprostými zdmi na nízké a dlouhé nádvoří.


Pohled na bránu zevnitř hradu

Hrad obsahoval dolní a horní hrad. V dolním hradě jest na skále vyvýšenina, kam se přicházelo od brány. Pod vyvýšeninou jest čtverhranaté místo jako věžiště; potom přes příč až k průjezdu nejedna zeď. Všechny jsou stavby prosté, pocházející z 18. století, když to byl nahoře pivní šenk. Od konce průjezdu jde se na horní hrad po několika stupních a z tohoto trochu povýšeného místa zase po stupních dolů a mezi dvěma dobrými zdmi až na konec hradu, kdež jest věžovité stavení nepravidelných základův dobře vyzděné a bez oken. Zde jsou ze všeho nejpatrnější zříceniny. Mezi tímto stavením a branou jest na nejvyšším skalisku ohrada, základu obdélného, avšak zakulacená, bývalý palác.
   

Ze starého hradu zbyly jen dobré zdi; vše ostatní pochází z pivního šenku, který tu byl v 18. století a jímž zřícenina v nejedné přičině znesvářena. Hrad Ostrý založen byl asi ok. r. 1433. Před tím nikde v pamětech se o něm zmínka nečiní a holá hora patřila bezpochyby k panství Milešovskému. Asi ok. r. 1433 oddělil se Vácslav ze Sulevic od bratra svého Gerunka a vystavěl si hrad Ostrý. Po prvé se nazývá 1. 1436 seděním na Ostrém, kterému Němci také Scharfenstein říkali. Vaněk žil ještě 1. 1463. Potomci jeho psali se Osterskými ze Sulevic. Zikmund ze Sulevic, jenž se psal 1. 1475 na Ostrém, byl bezpochyby jeho syn. Jiný jeho syn byl Albrecht, který se před r. 1478 do Berouna přiženil. Jak se zdá, nedlouho potom Ostrý prodán, poněvadž nebyl potom v držení nikoho z Osterských, nýbrž 1. 1486 Buška Milešovského ze Sulevic. Asi současně (totiž 1474-1486) seděl Kamaret ze Sulevic v Újezdě, kterýž statek, jak se zdá, k Ostrému připojil, když ho od Buška nabyl; neb 1. 1498 nazývá se seděním na Ostrém.

   
Vrcholová partie hrtadu a výhled na Milešov.

Týž prodal 1. 1505 hrad Ostrý s mnohými připojenými statky a pustými tvrzemi Jindřichovi Vemelíkovi z Vrchovišť a od toho se dostalo to panství 1. 1508 Albrechtovi z Kolovrat a z Libšteina. Tento zapsal 1. 1509 Lovosice a vesnice, které k Ostrému patřívaly, Jindřichovi z Šlejnic v dluhu 10.000 fl., nezdá se však, že by se tím byla nějaká ves od Ostrého odtrhla. Po smrti Albrechtově zdědili všechny jeho statky pastorkové jeho Jan a Bernart bratří z Valdšteina. Tento (1.1517) měl za díl Ostrý a po něm jej zdědili synové jeho Albrecht a Jan. Tito se l.1528 o statek Osterský dělili. Albrecht dostal hrad Ostrý a některé vesnice, Jan tvrz Újezd též s vesnicemi. Albrecht odprodav většinu toho zboží s Chotoměří, prodal 1. 1535 zámek Ostrý, dvůr a ves Dlažkovice svému bratru Janovi,jenž toto zboží k Újezdu připojil. Osterský hrad od něho opuštěn a páni bydleli ve tvrzi Újezdě pod Ostrým.

Když 1. 1548 Jan řečený starší zemřel, následoval po něm syn Jan mladší. Ten prodal 1. 1565 tvrz Újezd se dvorem, »zámek pustey Vostrey« řečený s vesnicemi Janovi Černínovi z Chudenic. Pustý hrad se v zápisech statku Újezdského ještě 1.1601 připomíná. Asi před r. 1784 zdálo se jakémusi zedníkovi v blízké vsi, že nalezl na Ostrém peníze. To jej mělo k tomu, aby zažádal u knížete za dovolení, aby tu mohl založili pivní šenk, což mu nejen dovoleno, nýbrž i stavivo k tomu dáno. Zřídil tu boudu k sedění a místo k tančení. Zedník kopal a rozkopával, avšak nalezl jen staré ostruhy a jiné železné věci, která prodal knížeti. Potom přišla bouřka s vichřicí a smetala vše, co bylo na Ostrém ode dřeva.       Celou fotogalerii můžete prohlížet zde
                       
zdroj August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl XIV.