Hrob kněžny Marie Terezie Poniatowské na Olšanech

Při nedávné cestě do Prahy jsem zavítal na Olšanské hřbitovy po stopách místa posledního odpočinku kněžny Marie Terezie Poniatowské, která se významně zapsala do dějin doksanského kláštera. Její pobyt zde sice nebyl dlouhý, nicméně podle historických análů byl velmi blahodárný. Do evropských dějin se kněžna zapsala zejména jako matka maršála francouzské Napoleonovy armády Josefa Antonína  Poniatowského, který hrdině padl v bitvě u Lipska.

Kněžnin hrob není lehké dohledat a tak případným návštěvníkům Olšan ulehčím práci sdělením, že ho naleznou v 7. oddělení II. hřbitova.

      

Vdp. Vladimír Evermod Balcárek - strážce dědictví doksanského kláštera

E. V. Balcárek a J.V. Uhlíř

Nelze nevzpomenout dvou největších ochránců a strážců dědictví doksanského kláštera z řad strahovského řádového duchovenstva. Byli to dva významní kněží, kteří zde působili jako duchovní správci v letech 1924 až 1992. 

Prvním z nich je pan arciděkan Evermod Vladimír Balcárek (1885-1974). Duchovním správcem Doksan se stal v roce 1924 a působil zde až do roku 1969, kdy odešel do důchodu, aby postoupil své místo neméně obětavému a významnému strážci Doksan. Stal se jím vdp. Jeroným Václav Uhlíř, vězněný dlouhé roky komunistickým režimem. Do Doksan přišel s podlomeným zdravím. Přesto se věnoval svému poslání vzorně a statečně překonával všechny překážky, jež se mu stavěly v cestu. Výborně využíval své znalosti řemeslnických prací, kterým se naučil ve vězení, a když chyběly potřebné finance i pracovníci, prováděl některé opravy a údržbu v prostorách kostela osobně.

František Topič - neslavnější chvalínský rodák

František Topič patřil na přelomu 19. a 20. století k nejvýznamnějším pražským nakladatelům.
Z malého knihkupectví na Národní třídě vybudoval velký podnik, ve kterém měl i vlastní výstavní síň, takzvaný Topičův salon.

V polovině 19. století začal mezi pražskými výrobci knih převládat nový trend – drobní tiskaři

ustoupili do pozadí a dominantní úlohu přebírali nakladatelé. Soustřeďovali se především v okolí bývalých hradeb a brzy se mezi nimi objevila i velká jména. Na Václavském náměstí vznikla například nakladatelská společnost Jana Otty a mezi Opatovickou a Spálenou vyrostl velkoryse založený podnik Josefa Richarda Vilímka (více zde).

Třetí nejvýznamnější se stala zpočátku nenápadná firma Františka Topiče, založená roku 1883 na Národní (dříve Ferdinandově) třídě. Houževnatý majitel ji během několika let vybudoval z malého knihkupectví a zařadil se mezi přední vydavatele české literatury.

Šimáčkův nástupce

František Topič se narodil roku 1858 v Chvalíně u Roudnice nad Labem v rodině rolníka. Absolvoval obchodní akademii a přes publikační činnost se seznámil s pražským nakladatelem Františkem Šimáčkem, u kterého brzy nastoupil jako účetní. Oženil se s jeho neteří a roku 1883 si za získané věno otevřel vlastní knihkupectví v Praze na Národní třídě 7.

Po Šimáčkově smrti roku 1885 převzal i jeho nakladatelství a zaměřil se především na české autory. Vydal Písně otroka od Svatopluka Čecha, sebrané spisy Václava Beneše Třebízského a několik děl Jana Nerudy. Nezapomínal ale ani na literaturu zahraniční a čtenářům nabízel novinky z Paříže, Londýna, Petrohradu a Říma.
Postupně vznikly také edice Topičovy dobré knihy, Topičovy bílé knihy, Francouzská knihovna či Americká knihovna a velké oblibě se těšil humoristický časopis Švanda dudák.

FRANTIŠEK TOPIČ (1858-1941)
Narodil se 20. listopadu 1858 v Chvalíně. Po absolvování obchodní akademie pracoval u pražského nakladatele Šimáčka a roku 1883 si otevřel vlastní knihkupectví na Národní třídě. Brzy získal i Šimáčkův podnik a začal se věnovat nakladatelství. Vydával české i zahraniční autory a jeho firma se proslavila také díky tzv. Topičovu salonu. Roku 1905 závod přestěhoval do nového domu a zaměstnal syna Jaroslava. Po jeho předčasné smrti roku 1936 ale podnik prodal a odešel do ústraní. Zemřel 29. března 1941.

Kniha jako umění
Šíře Topičovy nakladatelské činnosti byla neobyčejná, velkou roli ale hrála i grafická úprava jednotlivých tisků. Topič bral každou knihu jako umělecké dílo, spolupracoval proto s předními výtvarníky té doby. Nechyběli mezi nimi Viktor Oliva, Jaroslav Benda, Josef Wenig či Cyril Bouda, kteří se podíleli nejen na výzdobě drahých knih, ale i laciných brožur pro nejchudší klientelu.
Velkou pozornost věnoval Topič také dětské knize. Kvalitní tisk doprovázela kromě ilustrací bohatá knižní ornamentalistika (záhlaví, bordury, iniciály) a jinde opomíjená četba se zde zařadila k vrcholům produkce.
Topičův zájem o uměleckou tvorbu dokládá i vydání Pirnerova Démona lásky a souboru Mařákových a Alšových kreseb. V knihkupectví bylo navíc možné zakoupit repliky soch a reprodukce některých obrazů.

Salon plný krásy
Roku 1894 vznikl u nakladatelství takzvaný Topičův salon, který byl jednou z prvních soukromých galerií v Praze. Prezentovala se v něm řada českých i zahraničních umělců a roku 1896 zde zahájil činnost také Spolek výtvarných umělců Mánes.
Topič vydal ke každé akci jednoduchý katalog a návštěvníky lákal originálními plakáty. Většinu jich vytvořil již zmíněný Viktor Oliva, který později maloval dokonce plakát pro Světovou výstavu v Paříži.
Roku 1905 se celé nakladatelství i se salonem přestěhovalo do nového domu na Národní třídě 9, čímž opět stoupla jeho prestiž. Elegantní secesní budova postavená podle projektu Osvalda Polívky (autora Obecního domu) se stala centrem kulturního dění a vystavovali v ní například Zdeněk Rykr či Josef Šíma. Největšího věhlasu pak dosáhla roku 1918, kdy se v ní vůbec poprvé představil Jan Zrzavý.

Návrat k tradici
Roku 1909 začal Topičovi v podnikání pomáhat syn Jaroslav, jehož úkolem bylo přivést do nakladatelství mladé autory. Firma se změnila na veřejnou obchodní společnost a její budoucnost se zdála být jasná.

Jaroslav Topič ale roku 1936 předčasně zemřel a již téměř osmdesátiletý František musel podnik prodat. Kupcem se stal Jaroslav Stránský, který do Topičova domu přenesl redakci Lidových novin a nakladatelství Františka Borového (více zde). Role kulturního střediska přitom závodu zůstala a za druhé světové války se v něm hrálo divadlo.

Po znárodnění roku 1949 se objekt stal sídlem nakladatelství Československý spisovatel a jeho veřejná funkce vymizela. Teprve počátkem 90. let, kdy se budova vrátila rodině Stránských, vznikly plány na obnovu galerie. Slavný Topičův salon se nakonec znovu otevřel roku 2008.

Prameny: Lexikon našich hospodářských dějin, Nadační fond Františka Topiče, Český rozhlas
Autor článku: Robert Šimek
zdroj: http://www.e15.cz

Kněžna Poniatowská, rozená Kinská(1740-1806)

Poté co roku 1782 císař Josef II. zrušil doksanský klášter sester premonstrátek, bylo krásné klášterní stavení přeměněno na vojenskou nemocnici pro posádku pevnosti Terezína, která se tehdy ještě stavěla. Od roku 1785 pak sloužil klášter jako kasárna. Vojenská surovost a bezohlednost se záhy začala projevovat na výbavě kláštera. Poškození neušly ani řezby a obrazy v kostele. V prostorách klášterních se vařilo, nábytkem a jiným vybavením se rozdělával oheň, dřevěné a kamenné okrasy se surovým způsobem srážely ze zdí a rozbíjely.

Po tomto osm let trvajícím bezútěšném období převzala panství roku 1790 v nájem kněžna Terezie Poniatowská, rozená Kinská. Tento pouze do roku 1798 trvající pronájem měl na panství doksanské vliv přímo blahodárný.  Kněžna Terezie byla úředníky i poddanými velmi oblíbená pro svou milou a laskavou povahu. Byla vdovou po bratru polského krále Stanislava Augusta, knížeti Ondřeji Poniatowském, který zemřel 3.března 1773 jako rakouský generální zbrojmistr. Pocházela ze starobylého českého rodu. Jejím otcem byl český šlechtic Leopold Ferdinad, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova(Chlumec nad Cidlinou). 

Kníže Poniatowski se s Terezií setkal při pobytu mezi českými šlechtici a okamžitě se do ní zamiloval. Ona jeho lásku opětovala. Ačkoliv pocházela z dobré rodiny a byla v přízni císařovny Marie Terezie, nebyla příliš bohatá, což byl důvod proč rodina Poniatowských dlouho sňatku nepřála. Nakonec Ondřejovi bratři věnovali páru roční důchod dva tisíce dukátů a Stanislav, budoucí král Polska, jim daroval diamanty přivezené z Ruska. Svatba se konala roku 1760 a manželé měli dvě děti. Dceru Viktorii a syna Josefa, budoucího polského národního hrdinu.

Poté co ve svých 33 letech ovdověla, uchýlila se ke svému bratrovi do Chroustovic. K jejímu pobytu v Chroustovicích se váže legenda o vztahu s královehradeckým biskupem Janem Leopoldem z Haye. O tom že šlo o  vztah hluboký svědčí mohutný kámen u potoka Žejbro u Chacholic na nějž nechal Jan Leopold vytesat nápis v němčině jehož překlad zní: "Zde toto odlehlé místo spanilá kněžna Poniatovská dne 28. srpna 1781 svou přítomností obšťastnila. Kolem byl háj klidný jako její duše, nebe dobrotivé jako její srdce, chrám dobročinnosti. Od tohoto dne budiž zde toto odlehlé místo mě i člověčenstvu stále posvátné. Biskup Jan Leopold z Haye.” 

Jak již řečeno. roku 1790 si kněžna Poniatowská od náboženského fondu pronajala doksanské panství, kde žila společně se svou dcerou. Její syn kníže Josef AntonínPoniatowský, narozený ve Varšavě roku 1762, byl miláčkem svého strýce, krále Stanislava Augusta a nejvíce pobýval u polského dvora. Do Doksan však často jezdil navštívit svou matku a krásnou "jednookou" sestru. V Doksanech se bavíval běháním o závod a přeskakováním všelijakých překážek v cestě. Věnoval se aktivně vojenské kariéře a jako jediný cizinec se stal maršálem francouzské Napoleónovy armády. Padl po statečném boji v bitvě u Lipska dne 19. října 1813. Jeho osobě se budeme věnovat později.

  

Za své obydlí si kněžna Terezie v Doksanech zvolila v té době ještě krásnou budovu prelatury(tj. obydlí probošta), kterou přebudovala na panské sídlo. Později si ve východní části obce nechala vybudovat malý zámeček, jemuž dala jméno Terespol. Ten později po vybudování školy sloužil jako obydlí učitelského sboru.

Terespol se nachází v části obce dříve zvané Solopisky. Dnes už by ho asi kněžna Poniatowská nepoznala...

V Doksanech a Brňanech pořádala "slavně vystrojené" bály. Jejím častým společníkem byl generál Lascy a několik znamenitých polských magnátů. Trpívala "rakovitými" bolestmi stehna, což ji nutilo k pěší chůzi a ke stání. Sedět mohla na zvlášť k tomu upraveném křesle.

Když pak roku 1798 koupil panství doksanské plukovník baron Jakub Wimmer, všichni odchodu kněžny Poniatowské litovali. Ta pak střídavě pobývala ve svém záměčku Terespol a v Praze. Zemřela v Doksanech 26.září 1806. Byla pochována na Olšanském hřbitově v Praze.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroj:
František Beneš - Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český - 1863

Wikipedia

Hrob kněžny Poniatowské v Praze na Olšanech

Památný kámen v Chroustovicích