Brozany nad Ohří - historie městyse

Tento materiál jsem si vypůjčil z dokumentu "Strategický rozvojový plán městyse Brozany nad Ohří - revize", který podepsán samotným starostou je volně dostupný na netu. Jak jsem doma při četbě zjistil, pan starosta nebo úředníci obecního úřadu si tento text pro změnu vypůjčili z knihy pana Pavla Toufara - Tajemnou českou krajinou, nakl. REGIA 2001, kterou mám náhodou doma. Ač je přepis doslovný, historii nikdo zřejmě nepřikládá zvláštní význam, neboť se nepřišlo na to, že v textu je na několika místech změněno jméno obce Brozany za Břežany(zřejmě vlivem automat. oprav po OCR) :-)) "Kdo by to čet, že jo?" Nicméně, ze mě známých popisů dějů historických na téma Brozany se mi zdá tento poměrně jednoduchý a jasný a proto ho zde uvádím.

Počátky Brozan nad Ohří

Brozany leží na levém břehu Ohře, cca 10 km jižně od Litoměřic. Archeologické nálezy dokládají osídlení této lokality již od doby kamenné. První písemná památka o Brozanech je sice až r. 1276, avšak původní románské zdivo lodi brozanského kostela svědčí o jejich dřívějším vzniku. Brozany patřily, mělnickým proboštům. Ti na počátku 15. století nechali pro své purkrabí postavit tvrz, která se stala sídlem pánů Brozanských. Za husitských válek získali Brozany Pražané. Mělničtí probošti již Brozany zpět nezískali. Čeští králové je pak zastavovali různým pánům. V roce 1502 získává Brozany Jindřich z Vřesovic. Jeho syn Jaroslav v letech 1516 - 1528 postavil mlýn, mlýnský náhon a jez na řece Ohři.  Zikmund Brozanský  z Vřesovic po r. 1559 přestavil tvrz na renesanční zámek, zdobený figurálními sgrafity.
Po vyplenění Brozan saskými vojsky v r. 1631 a zvláště po požáru v r.1880 nebyl již zámek  rekonstruován. V současné době mají Brozany s osadou Hostěnice a historickou osadou sv. Klimenta 1100 obyvatel.

Další informace k historii obce Brozany nad Ohří

Původně románský kostel sv. Gotharda pochází z druhé čtvrtiny 13.sto­letí. Přestavěn byl v druhé polovině 14. století a upraven v 16. století. Je ne­velký, podélný a jednolodní. U jeho severozápadního nároží je hranolová věž, při severním boku se přitiskla kaple z druhé poloviny 13. století, při již­ním boku je renesanční hranolová věž se vstupní předsíní, při severním bo­ku presbytáře je umístěna sakristie. Věž na západní straně je románská a vybudována z kvádříkového zdiva. Také zdivo lodi kostela je románské, štíty jsou renesanční a pocházejí z druhé poloviny 16. století. Renesanční valená klenba má nízké hřebínky.

Právě původní románské zdivo lodi a starší věže nasvědčují, že nejen kostel, ale nepochybně i ves stály dříve než v roce 1276, z něhož pochází prv­ní písemná zmínka o Brozanech.

Podle Augusta Sedláčka získala obec své jméno snad od toho, že první jejich obyvatelé „brozané seděli při brodu".

Podívejme se ještě dovnitř kostela sv. Gotharda. V západní části lodi je kruchta na sloupcích a nad triumfálním obloukem je freska z roku 1770. Úchvatný je kamenný hlavní oltář z roku 1571, tedy z období renesance, který je připisován Jobstovi z Pirny stejně jako dva boční renesanční ka­menné oltáře z druhé poloviny 16. století i dva kamenné renesanční epitafy v z roku 1573 a z konce 16. století. Na nich jsou sloupové edikuly a v nástavci reliéfní portréty rodin zesnulých.

Epitaf Zikmunda Brozanského z Vřesovic připomíná muže, který se zasloužil o zvelebení obce a především o přestavbu staré tvrze. Také další epitafy jsou věnovány příslušníkům rodu Vřesovců. Není divu. Tento rod držel Brozany s tvrzí celých devadesát devět roků. Od svého vzniku náležely Brozany mělnickým purkrabím, kteří ve vsi měli své sídlozpočátku ve dvorci a od počátku 15. století v nevelké tvrzi. Za husitských válek opanovali obec a její okolí ozbrojení Pražané, kteří 29.května 1421 jmenovali Hynka z Valdštejna a na Kolštejně hejtmanem Litoměřického kraje. Mimo jiné mu také předali Brozany. Roku 1427 padl pan Hynek při útoku proti Praze, který vedl společně s Janem Smiřickým.  Majetek se však mělnickým proboštům už nevrátil. Využívali jej jako zástavu nejprve Zikmund Lucemburský a po něm Jiří z Poděbrad.  V letech 1452 až 1456 Břežany držel Boreš z Oseka, od roku 1464 Mikuláš Rachmberk, potom král Vladislav II. sice Brozany ze zástavy vyplatil, ale už roku 1480 je sám zastavil Litvínovi z Klinštejna, který je posléze roku 1488 postoupil Vojtěchu Tvochovi z Nedvídkova.

Brozany neměly mnoho štěstí a klidu. Jejich majitelé se neustále střídali, aniž by k tvrzi a vsi získali bližší a především odpovědný vztah, což se pochopitelně projevovalo na stavu celého majetku, který pomalu chátral.Také další majitelé přicházeli a odcházeli v poměrně rychlém sledu. Pan Vojtěch Tvoch z Medvídkova před svou smrtí roku 1500 odkázal Brozany a další majetek Zdeňku z Valdeka, Bohuslavu Žlebovi ze Střízkova a bratrům Purkhardtovi a Oldřichu Čichalovcům z Čichalova, kteří jej však za necelé dva roky prodali Jindřichu z Vřesovic a na Libčevsi. Netrvalo dlouho a roku 1515 pan Jindřich zemřel a majetek získali dědictvím jeho synové Jaroslav a Jiřík. Měli skutečně uvážlivého otce, protože ještě před smrtí rozhodl o rozdělení majetku, aby se synové nedostali do sporu. Jiřík získal Libčeves a Jaroslavovi připadly Brozany. Jaroslav z Vřesovic patřil mezi vážené muže. Byl hejtmanem Litoměřického kraje a roku 1529 jej král Ferdinand I. Habsburský jmenoval do významné hodnosti zemského hejtmana. Byl také uvážlivým hospodářem. Na Ohři nechal postavit jez a pod kopcem s brozanskou tvrzí vybudoval mlýn napájený úctyhodně dlouhým náhonem, který přiváděl vodu až z Ohře. Za vlády pana Jaroslava z Vřesovic brozanský majetek vzkvétal, ale bohužel pan Jaroslav zemřel příliš brzy, už roku 1531, takže Brozany zdědil jeho bratr Jiřík, který majetek roku 1544 rozdělil mezi své syny Zikmunda a Jakuba, přičemž Jakub svou polovinu ještě téhož roku prodal třetímu bratrovi Jindřichovi, který zdědil Hostěnice a Rochov. Tito členové rodu se již nazývali Brozanští z Vřesovic.

   

Fotky interiéru tvrze, která po opravě slouží jako zázemí pro obecní kulturní akce. Fotky pocházejí z obecních stránek www.brozanynadohri.cz

Dovolte mi krátkou odbočku k další zajímavosti. Původem moravský rod z Březovic u Kyjova přesídlil do Čech zásluhou Jakoubka z Vřesovic roku 1420, který patřil mezi statečné a známé husitské hejtmany. Například roku 1426 slavil úspěchy při dobývání Ústí nad Labem, které pak držel ve své moci, poté dobyl západočeské Žlutice a vytvořil z nich jednu z hlavních operačních základen svých vojsk, z níž v letech 1428 až 1430 ovládl celý Loketský kraj i rozsáhlé oblasti na Teplicku. Vybudoval také městský hrad Nevděk a opevnil tvrz Mazanec a těmito kroky vytvořil ze Žlutic nedobytnou pevnost. Stál po boku Prokopa Holého nejen v bitvách, ale také přijeho diplomatických jednáních v Chebu i v Basileji. Po nešťastné bitvě u Lipan roku 1434 se dokázal v nečekaně nové a zásadně změněné politické a především mocenské situaci velice rychle a obratně zorientovat. V pravý čas uznal ryšavého Zikmunda za českého krále, což mu vyneslo další majetky na severu Čech. Zemřel roku 1461 už jako příznivce krále Jiřího z Poděbrad. Jeho dědicové se rozštěpili na pět rodových linií se sídly na Doubravské Hoře, v Kostomlatech, na Kyšperku, ve Žluticích a v Brozanech. Za hlavní větev rodu byli považováni Vřesovci z Vřesovic a z Doubravské Hory. Roku 1607 byli povýšeni do panského stavu. Jejich předposlední člen pan Vilém se roku 1612 stal nejvyšším mincmistrem a proslul jako krutý pronásledovatel nekatolíků. Po stavovském povstání raději opustil roku 1618 na nějaký čas Čechy, aby se po bitvě na Bílé hoře a po porážce stavovské opozice vrátil s vítězi. Za věrnost císaři Ferdinandu II. byl roku 1628 povýšen do hraběcího stavu. Na svých panstvích  krutě pronásledoval nekatolíky. Byl za to bohatě odměněn.

                Při pobělohorských konfiskacích získal obratný pan Vilém z Vřesovic značný majetek. Peníze však nejsou všechno. Opět se to ukázalo v celé pravdě. Vilémův syn totiž tuto rodovou větev svou smrtí roku 1659 uzavřel. Počátkem 17. století vymřela i žlutická větev. Je třeba také poznamenat, že větev Kostomlatských z Vřesovic byla učiněným opakem Vilémovým a tak není divu, že za sympatie s českými stavy bylo pět členů této větve rodu pokutováno a většině byla citelně postižena pobělohorskými  konfiskacemi. Tato větev vymřela koncem 17. století. Větev  Kyšperských z Vřesovic měla po Bílé hoře rovněž značné problémy. Tří členové rodu dokonce odešli do emigrace. Posledním členem rodu byl Jan Maxmilián, který zemřel roku 1755.

   

Po této krátké odbočce pojďme pět zpátky do Brozan. Už jsme si tedy řekli, že Zikmund, Jakub a Jindřich, synové Jiříka z Vřesovic, se začali nazývat  Brozanskými z Vřesovic. Osud brozanského majetku byl však i nadále poměrně spletitý. Jindřich dal totiž roku 1549 svůj majetek do zástavy Jaroslavu Beřkovskému ze Šebířova, který jej roku 1558 prodal panu Kryštofu Zajíci z Hazmburka, po kterém jej zdědil Vilém Zajíc z Hazmburka a posléze již náš starý a dobrý známý Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Druhému Jiříkovu synu Zikmundovi jeho část brozanského majetku zůstala a pečlivě se o ni staral. Nechal přestavět starou tvrz, v níž měl své sídlo. Roku 1559 se tak objekt přerodil do podoby renesančního zámku. Honosná dvoupatrová budova vyrostla na nepravidelném půdorysu. Byla členěna rizalitem a arkýřem. Za Zikmunda Brozanského z Vřesovic byla roku 1563 zvenčí vyzdobena figurálními sgrafity, jejichž stopy byly zřetelné ještě v 19. století. Dochovaný popis potvrzuje, že pan Zikmund k přestavbě sídla přistoupil s obdivuhodnou velkorysostí a především s vytvořením dostatečného prostoru pro uměleckou bohatost zcela neobvyklou u tak malého venkovského sídla. Pan Zikmund z Vřesovic zemřel 5. září 1598. Jeho dědicové se nikterak nerozpakovali a svůj díl brozanského majetku prodali  5. srpna 1601 panu Janu Zbyňkovi Zajícovi z Hazmburka, který vlastnil již jednu polovinu, takže se nakonec stal výlučným majitelem celého brozanského panství. Také Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka zveleboval brozanský zámek. Přistavěl třetí patro a dva další arkýře, rozšířil sgrafitovou výzdobu v podobě renesančních sgrafitových psaníček i na další vnější stěny zámku. Byl však nesmírně zadlužený. Truhlice s úsporami mu notně provětrala jeho záliba v alchymii. Proto se záhy začal zbavovat majetku. Už roku 1604 postoupil Brozany své manželce Polyxeně, rozené z Minkvic. Bylo to promyšleně chytré či spíše obratné až mazané opatření. Věřitelé pana Jana Zbyňka se totiž mohli domáhat svých pohledávek jak chtěli, ale za života paní Polyxeny nemohli pohledné a tudíž jistě lákavé Brozany získat.  Podobně se pan Jan Zbyněk pojistil i v některých dalších případech, ale většina statků nakonec přece jen padla do klína číhajících věřitelů. V roce 1613 jednomu z nich,  Adamu ze Šternberka, připadlo hlavní sídlo rodu Zajíců, zámek v Budyni nad Ohří. A to byl učiněný konec s rodovým majetkem... Ovšem paní Polyxena si s Brozany opět chytře poradila. Ještě před svou smrtí roku 1616 je odkázala synům Janovi, Mikulášovi a Jaroslavovi (také dům u Pelikána v Praze). Majetek se jí však nakonec nepodařilo zachránit. Synové byli příliš mladí, než aby o něm mohli rozhodovat a jejich poručníci Zdeněk z Lobkovic, Vilém Slavata z Chlumu a Pavel Michna z Vacínova prodali Brozany dne 12. srpna roku 1617 paní Polyxeně Pernštejnské z Lobkovic, přičemž takto získaných 50 000 kop grošů českých předali netrpělivým věřitelům pana Jana Zbyňka.Paní Polyxena měla podle smlouvy zaplatit 40 000 kop grošů českých Anně Landštejnové z Michnic a 10 000 Johance Švihovské ze Sloupna. Po čtyřech letech mohli sirotci uvedenou částkou 50 000 kop grošů českých rodový majetek v Brozanech vyplatit zpátky, ale nic takového neudělali... A věřitelky se jistě pochechtávaly,  že mladí pánové utřeli nos. Mladým třem bratrům Zajícům zůstaly pouze zbraně, zbroj, knihy a různé šatstvo, které jim bylo dovezeno do Prahy. A jaký byl další osud této smutné trojice sirotků ? O dvou z nich píše August Sedláček. Jan se nechal naverbovat jako prostý vojín do vojska a vlastní udatností to dotáhl až na podplukovníka. Padl v bitvě se Švédy roku 1631 u Vratislavi. Jaroslav si ponechal rodovou čestnou hodnost u dvora, kterou byl "truksas"neboli stolník a stal se dvořanem u císaře Ferdinanda II. Zemřel roku 1663 a do posledních dnů svého života se bezúspěšně snažil obnovit dávnou slávu svého rodu.

Přišly nešťastné chvíle. Při vpádu saského vojska byly roku 1631 Brozany zpustošeny a vypáleny. Zámek se už nepodařilo uvést do jeho původního vzhledu. Od června 1637 získal všechny statky Václav kníže z Lobkovic a už zůstaly v držení jeho potomků. Roudničtí Lobkovicové však neměli k nevelkému a spíše komorně laděnému venkovskému sídlu v Brozanech potřebný vztah a neprojevili o ně odpovídající a především potřebný zájem. Zámek využívali jen k hospodářským a úředním účelům. Když navíc roku 1880 objekt vyhořel, nebyl opraven a uveden do původního stavu, ale naopak horní dvě patra byla stržena a zbytky vzácných sgrafit překryla hladká omítka.Dávná sláva byla definitivně pryč.  Dnes je rozměry nevelký, ale tvarem a pojetím bezesporu zajímavý zámek v majetku obce a není obydlený. Hned vedle něj zcela zásadně a necitlivě narušila jeho historické dominantní postavení nad obcí novostavba soukromého obytného domu. Člověka až zabolí u srdce, co všechno se dá necitlivým přístupem napáchat.

   

Brozanská ostuda

Od zámku sejdeme úzkou a strmou stezkou s kamennými schody až k mlýnskému náhonu. Stojí na něm původní budova mlýna zdobená sgrafity. Dnes je v ní archiv Českéhohydrometeorologického ústavu. Naproti jsou hospodářské budovy a objekt místního úřadu. Historický ráz okolí ruší moderní necitlivá stavba nákupního střediska, jaké bohužel v minulých dobách budovatelského nadšení rostly i na dalších místech naší vlasti doslova jako houby po dešti.

MURY
Před kostelem sv. Gotharda hned za prvními novými domky po levé straně silnice se dejte doleva a vzápětí doprava, pokračujte podél sportovního areálu a pod novým mohutným dálničním mostem  dojedete ve směru podél levého břehu Ohře ke starobylé vsi Hostěnice, jejíž původ je datován někdy do 9. století do doby bájného knížete Hostivíta. Ve vsi odbočuje z Ohře takzvaný "Brozanský náhon", uváděný v každém jen trochu podrobnějším vodáckém průvodci a kilometráži řeky. Do Ohře se náhon vrací až za Doksany. Mezi náhonem a řekou leží Ostrov sv. Klimenta, přeťatý dnes mohutným dálničním mostem. Na tomto poměrně rozlehlém ostrově kdysi stávala ves, kterou zničila povodeň. Měla zvláštní jméno Múry.  První zmínky o ní pocházejí z 11. století. Je doloženo, že roku 1146 ji král Vladislav daroval premonstrátskému klášteru v Doksanech. Darovací listina byla pečlivě uložena v klášterním kostele, ale roku 1200 padla za oběť zhoubnému požáru. Představení kláštera se proto obrátili na krále Přemysla Otakara I. sprosbou, aby darování potvrdil a na důkaz toho jim vystavil opis zničené listiny. Král se projevil velkoryse. Nejen že přání splnil, ale do opisu z roku 1220 prý nechal připsat, že Múry jsou povýšeny na město. Dálnice a po ní bez zastavení rychle projíždějící osobních i nákladní auta dnes odkázaly Doksany i Brozany na "druhou kolej"  mimo pozornost a zájem obchodníků.  Ve středověku bylo všechno docela jinak.  Múry sice byly označovány za trhové středisko menšího řádu, ale protože ležely na významných obchodních cestách vedoucích po zemi i po vodě, dá se říci, že zastávaly v severních Čechách velmi významné postavení. Například blízké Doksany požívaly různé výsady.  Měly právo vyvážet zboží do blízkéhoSaska bez cla, měly také výsadu dovozu soli a mohly plavit vory po Ohři a Labi bez cla a dalších případných poplatků.

 Múry však neměly mnoho štěstí. Rychle a především slibně se rozrůstající středověké městečko roku 1432 doslova smetla nebývalé silná povodeň. Mnoho lidí tehdy zahynulo, další zůstali bez střechy nad hlavou a přišli o veškerý svůj majetek.  Z celého městečka voda doslova jako zázrakem ušetřila pouze kostelík a dva domy - myslivnu a rybárnu. Všeostatní pohřbily silné nánosy bahna a bláta, zbytek odnesla velká voda. Obyvatelé městečka Múry odešli a v lesích mezi Doksany a Chvalínem založili novou osadu,kterou pojmenovali Nové dvory. Dodnes leží za Doksany ve směru na Roudnici. Nová osada byla přece jen v bezpečnější vzdálenosti od řeky. Snad také proto městečkoMúry už nebylo nikdy obnoveno. Dnes v jeho místech leží jedna z menších chatových rekreačních osad a v těsném sousedství se na mohutných sloupech zdvihá již připomenutý doksanský dálniční most přes Ohři. Havrani obecní, kteří jsou tradičními obyvateli oblasti, se před hlukem automobilů odstěhovali o kus dál.

Meandry Ohře
O něco výš proti proudu Ohře je neregulovaný úsek řeky s patrnými změnami koryta a především se zbytky lužního lesa. Tyto pozoruhodné meandry i takzvaný Písecký les jsou chráněným přírodním výtvorem.Na východním okraji lesa leží malá ves Písty. Dál proti proudu je na levém břehu řeky a na západním okraji lužního lesa obec Břežany na Ohří a kovový železniční most přes řeku na tratí z Libochovic do Budyně nad Ohří a dál romantickým údolím Vrbeckého potoka do stanice Mšené L ázně.Ještě o něco výš proti proudu stojí silniční most do Budyně nad Ohří. Celou trasu mezi Břežany nad Ohří a Břežany spojuje značená „červená“ turistická stezka.