Památný kámen u Bechlína

První pozemková reforma

Po první světové válce patřila 1/3 veškeré půdy na území nové republiky velkostatkům, které vlastnila především šlechta. Největšími vlastníky půdy byli Schwarzenbergové s 248 000 hektary a Liechtenštejnové se 173 000 hektary. Celkem se jednalo o 2000 velkostatkářských rodin. K velkostatkům s výměrou nad 1000 hektarů náleželo 22 % zemědělské půdy a 30,81 % veškeré půdy státu. Její vlastníci představovali jen 0,04 % všech majitelů půdy. Malorolníci obhospodařovali pouze 7 % půdy československého státu, ale představovali 68 % všech vlastníků půdy. Kromě požadavků na změny těchto nepoměrů přistoupil i další fakt – poválečný "hlad po půdě" u obyvatelstva, kdy zejména na venkově sílily požadavky obyvatel na vlastní půdu. Představitelé státu nechtěli rovněž nechat velké množství půdy v rukách šlechty a cizích státních příslušníků. (zdroj viz. Wikipedia)


Na paměť této slavné události byly po celých Čechách stavěny památné kameny z nichž jeden polozapomenutý stojí pod Řípem nedaleko Bechlína.

  

Křížek na "úmrlčí cestě" - Rohatce

Rohatce - Libotenice - křížek na tzv. "umrlčí cestě". Umrlčí proto, že tudy chodívaly pohřby z Rohatec na hřbitov do Libotenic. U křížku je schovaná keška - viz.Geocaching.com

  

  

  

Kulturní dům Nové Dvory - "Sál"

Již přes 40. let stojí a je v provozu KULTURNÍ DŮM v naši obci. Na jeho výstavbě se nemalou měrou podíleli i členové našeho sboru. Například v roce 1970 odpracovali členové našeho požárního sboru celkem 800.brigádnických hodin o čemž svědčí přiložené fotografie. Během těchto let se v Kulturním domě konal nespočet kulturních a společenských akcí. Budu se snažit některé vyjmenovat. Například výroční schůze našeho hasičského sboru a místního Jednotného zemědělského družstva, taneční zábavy, maškarní Merendy, společenské Plesy, oslavy MDŽ a jiné společenské akce různých podniků a spolků .Například hasičů z Nových Dvorů, hasičů ze Chvalína, akce škol z Brozan a Doksan, Strojní a traktorové stanice Roudnice n.L. , Státního statku Brozany a v neposlední řadě hojně navštívené myslivecké Plesy a Plesy Jednotného zemědělského družstva. I děti měli své akce jako Mikulášská  nadílka a maškarní Karneval. Vystupovali zde i známí umělci jako herec a legendární český zpěvák Pepiček Zíma, Aťka Janoušková, zpěváci Princová a Roman Horák, které doprovázela skupina J. Sládka. Dále si vzpomínám na zpěváky Karla Hálu a Viktora Sodomu. Početné obecenstvo též bavil herec Josef Hlinomaz.Také zde měl svůj koncert velký dechový orchestr z Ostravy, který čítal 45.hudebníků a byl to velký zážitek pro plný sál posluchačů. Též po dva večery měla na sále své vystoupení známá skupina kouzelníků, jejichž umělecké jméno bylo Kellners. Ale těch akcí bylo daleko více než jsem zde vyjmenoval ale račte prominout – ta paměť.                                                 Tak trochu vzpomínal   

JaKo st. 

Kostomlaty pod Milešovkou - Sukoslav

Více obrázků na rajce.net

Info o hradu na wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostomlaty_pod_Mile%C5%A1ovkou_(hrad)

Almanach hasičského sboru v Doksanech

K oslavě dvacetiletého výročí založení hasičského sboru v Doksanech byl panem E. Kormundou (župním jednatelem) sestaven "Pamětní spis", vydaný nákladem vlastním v Praze roku 1902. Spis takový sestává se ze dvou částí. První pojednává o vzniku doksanského sboru hasičského a jeho vývoji. Druhá část je jakýmsi náčrtkem historie kláštera doksanského. A protože se mi toto čtení zajímavým zdá, rád Vám ho na těchto stránkách přináším.

DOKSANY - historický náčrtek

Jako běloskvoucí a drahocenná perla lemovaná smaragdy bujné zeleně vroubících ji hájů a lučin, jeví se oku našemu Doksany, jedna to z nejstarších osad na požehnaných nivách vlasti naší, nedaleko úpatí posvátného Řípu. Vznik její hledati dlužno ve věku dvanáctém, kdy v Čechách vládl kníže Vladislav II. (1140-1173), kterýž za vydatnou a účinnou pomoc poskytnutou císaři Bedřichovi I. Barbarossovi (Rudovousému) proti Milánským v Lombardii, jmenován byl prvním králem Českým.

V těch místech, kde nyní Doksany leží, rozprostíraly se v dobách těch širé lesy, jež byly majetkem knížecím, později královského domu a panovník rád a často v nich zvěř četnou a rozmanitou lovíval s celým dvorem svým.A tu při jedné takové příležitosti poznala manželka krále Vladislava, Kedruta neboli Kedruše (Gertrudis), půvabnou a roz­košnou krajinu onu, protékanou stříbrným pásem šumné Ohře. Ve zbožné mysli své, jakou se vyznamenávala Kedruše, ustanovila se na tom, založiti v místech oněch klášter řehole ženské, kde sama chtěla občas trávit v tichosti a ústraní nějakou vždy dobu po hlučném ruchu, který sebou přinášel život dvoru knížecího a královského. Legenda a ústní podání vypravuje, že proti úmyslů jejímu činěny byly: námitky ohledně volby místa, s poukázáním, že ono jest ku zamýšlené stavbě nevhodné pro půdu bařinatou a rozměklou vodstvem Oharčiným. Však Kedruše setrvala na úmyslu svém tvrdíc, že místo ono pro klidný půvab vůkolní krajiny zdá se jí bytí právě spůsobilým k účelu vytknutému. Odtud se vysvětluje nezvyklé sluchu českému pojmenování "Doksany", od řeckého slova »dokei«, což znamená: zdá se mi, »doxan« uzdávší se, t. j. místo pro postavení kláštera vhodné. Že řečtiny a latiny v době tehdejší hojněji užíváno než dnes, toho dokladem jsou památky písemné, listiny erekční a fundační, t. j. zakládající a vůbec dokumenty rázu důležitějšího.

Roudnický most

Křížek u silnice Brozany - Hostěnice

Opravený křížek u silnice z Brozan na Hostěnice. Foto leden 2013. Až na tu hromadu hnoje dobrý... :-)

Šlechtic a ministr zahraničí zemřel

Článek o nejslavnějším Aehrenthalovi publikovaný na www.tyden.cz
Zdroj: www.tyden.cz

17. únor 1912: "Rozloučil se se svou rodinou v plném vědomí, že nastává smrt," tak popisuje denní tisk poslední chvíle ministra zahraničí a českého šlechtice.
Je to den plný osudových událostí. Aloys hrabě Lexa z Aehrenthalu, český šlechtic a ministr zahraničí Rakouska-Uherska, leží na smrtelné posteli a celý císařský dvůr řeší komplikovanou situaci.

Poslední hodiny před smrtí

Píše se 17. únor 1912 a lékaři už vědí, že z téhle nemoci se hrabě Aehrenthal, rodák z Hrubé Skály v Českém ráji, jen tak nevyleží. Bylo to jasné i umírajícímu, který jen několik dnů předtím požádal císaře o uvolnění z úřadu.
"Podle zpráv ošetřujícího lékaře se stav ministra zahraničních záležitostí hraběte Aehrenthala podstatně zhoršil. Úpadek sil pokračuje, velice těžká záducha," popisuje lékař žalostný stav ministra 17. února 1912 brzy po ránu. Císař František Josef I. se proto záhy rozhoduje uvolnit Aehrenthala z funkce.
"Milý hrabě Aehrenthale! Vzhledem k okolnosti, že zřetel na Váš zdravotní stav Vás k Mému živému politování pohnul, abyste si vyžádal sproštění z úřadu ministra Mého domu a zahraničních záležitostí, svoluji v milosti k tomuto Vámi vyžádaném sproštění," přijímá monarcha Aehrenthalovu rezignaci. Zároveň smrtelně nemocného ještě vyznamenává: "Jako znamení Své trvalé oddanosti propůjčuji Vám brilianty k velkokříži Svého řádu svatého Štěpána."

Rod Aehrenthal

Erb Aehrenthalů

Po zrušení kláštera sester premonstrátek císařem Josefem II roku 1782 měnilo doksanské panství po několik let majitele, až je konečně roku 1804 zakoupil svobodný rytíř Jan Antonín Lexa z Aehrenthalu. Aehrenthalové nepařili mezi tradiční rodovou šlechtu. Podle historika pana Aleše Skřivana st.(Historický obzor, IX.-X.2011) lze prokázat, že "přinejmenším od poslední čtvrtiny sedmnáctého století byli Aehrenthalovi předkové malí rolníci a řemeslníci, kteří žili v Příbrami a okolí. Byli římskými katolíky a téměř určitě českého původu".

U zrodu bohatství rodu stál právě Jan Antonín Alexandr, krátce nazývaný Lexa, který měl tehdy v Praze (v místě dnešní Lucerny) dům a který stal se hlavním dodavatelem obilí pro rakouskou armádu v dobách sedmileté války a následně během válek napoleonských. Za své zásluhy byl v roce 1790 císařem Leopoldem II. povýšen do rytířského stavu a získal přídomek Aehrenthal (česky těžko přeložitelné slovo, něco jako z "Klasoúdolí", což se odvozuje z německého slova Ähre značící klas). Zřejmě se tu jedná o narážku na obilí dodávané pro armádu.Tři obilné klasy byly mimo jiné také vepsány do rodového znaku Aehrenthalů.

Jan Antonín I. Lexa Aehrenthal (1733 - 4.2.1824 v Praze) se dožil 91 let a kromě Doksan koupil ještě Hrubou Skálu (od Adama Valdštejna v roce 1821) a panství Trpísty s nádherným barokním zámkem a rozlehlým parkem na Plzeňsku.

Trpísty

Společenské postavení rodu, založené na úspěšném hospodářském podnikání, nabývalo na významu a upevňovalo se i uzavíráním sňatků s předními šlechtickými rody. Pokračovatel dynastie Jan Antonín Baptista (*1771(7) - †1845 v Doksanech, na obr.) získal roku 1828 titul barona.

Koncem 19. století začal jejich vliv pronikat až k císařskému dvoru ve Vídni, což se projevilo tím, že nejvýznamnější člen rodu, hrabě Alois Leopold Lexa von Aehrenthal (vnuk Jana Baptisty), se uplatnil jako úspěšný diplomat zastupující zájmy Rakousko-Uherska v cizině, zejména na velmi citlivém místě v Petrohradě. Stal se rádcem rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (1830-1916), který mu nakonec svěřil zahraniční politiku mocnářství a jmenoval ho v roce 1906 ministrem zahraničí.

Jan Antonín Baptist

Ministr Lexa z Aehrenthalu byl silnou autoritativní osobností a konzervativním politikem, který odmítal liberalizaci veřejného života. Chtěl z Rakousko - Uherska vytvořit velmoc, která by hrála rozhodující roli v evropské politice. Snažil se Habsburskou monarchii vymanit ze závislosti na svém mocnějším spojenci Německu. Místo jednoznačné orientace na německou politiku prohluboval kontakty i s dalšími zeměmi. Snažil se posílit spolupráci s Ruskem, s nímž ho pojily vazby z dob jeho působení na ambasádě v St. Peterburgu. Urovnával napětí s Itálií, která sice působila s Rakousko - Uherskem a Německem v tzv. Trojspolku, ale ke svým spojeneckým závazkům se stavěla velice rezervovaně.

Aloys Lexa von
 Aehrenthal

Silou své osobnosti dosáhl ministr Lexa z Aehrenthalu takových výsledků, že se o něm uvažovalo jako o kandidátu na Nobelovu cenu míru za rok 1907. V roce 1909 povýšen do rakouského hraběcího stavu.
Přes všechny tyto zásluhy je osobnost Aloise Lexy z Aehrentalu hodnocena značně rozporuplně. Za bosenské krize v letech 1908-1909 přivedl svým působením habsburskou monarchii na pokraj války a anexí Bosny a Hercegoviny uvedl do chodu události, které ve svém důsledku vedly k rozpoutání první světové války v roce 1914. Té se však Alois Lexa nedožil, neboť 17. února 1912 zemřel ve Vídni po několikaletém boji s leukémií.
Jeho ostatky byly stejného roku uloženy v románské kryptě doksanského kostela Narození Panny Marie, ale o tom příště……




--------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroj: - časopis Historický obzor IX.-X. 2011
- publikace pana Václava Krpeše - "Vzpomínky"
- časopis Týden
- internet

Pálení vater k významným výročím

Tradice Masarykových vater vznikly v roce 1935, kdy se dobrovolní hasiči rozhodli u příležitosti 85. narozenin prvního československého prezidenta T. G. Masaryka přejmenovat původní vatry Jana Husa.  V příštím roce 1936, bylo jich  již uspořádáno 8.836 s účasti  195.287 hasičů a 1,8 milionu obyvatel republiky. Třetích vater se  rozzářilo 6.3. 1937 již na 10. tisíc. 
V době okupace se samozřejmě vatry nepálily. V poválečném období se Masarykovy vatry pálily pouze v roce 1947. A jak tato akce probíhala u našeho sboru a v naši obci.
V roce 1936 byla Masarykova vatra zapálena o osmé hodině večerní. Svoz dříví a úpravu vatry provedli bratři Faust Karel, Plíhal Stanislav,Vízner Antonín a Klominský Jaroslav. Koňský povoz zapůjčil bratr Jakeš Jaroslav. Slavnostní projev přednesl bratr Jelínek Václav. 
V roce 1937 byla pálena vatra opět na počest narození T.G. Masaryka. Vzhledem ke špatné sjízdnosti polních cest nebyla vatra zapálena na Syslovci ale u mostku přes potok Čepel (dnes u hřiště). Povoz na sběr dřeva(válků) zapůjčil br. Drábek Vl. Vatru připravili bří. Faust,Plíhal, Vízner a Jeřábek Ant. Slavnostní projev měl vzdělavatel sboru br.  Drábek Vladimír. Na oslavy svolal hasiče a občany br. Faust Fr. vytroubením sborového signálu. 
V roce1946 sbor  pořádal 5.června oslavu památky Jana Husa, zapálením hranice o deváté hodině večerní na Syslovci. Povoz na svoz dříví zapůjčil br.Drábek. V roce 1948 byla 6.3.  pořádána poslední Masarykova vatra. Členové sboru požádali prostřednictvím br.Drábka členy Sokola o účast na této vatře.Hasiči se všech akcí účastnili ve stejnokrojích a v plné zbroji.(přilba,sekerka a opasek) 


Dle sborových zápisů zpracoval
               JaKo