Aktuality

• Jiří Padevět - Květnový lynč - o událostech po osvobození Roudnice n.L. v roce 1945

24 února 2013

Almanach hasičského sboru v Doksanech

K oslavě dvacetiletého výročí založení hasičského sboru v Doksanech byl panem E. Kormundou (župním jednatelem) sestaven "Pamětní spis", vydaný nákladem vlastním v Praze roku 1902. Spis takový sestává se ze dvou částí. První pojednává o vzniku doksanského sboru hasičského a jeho vývoji. Druhá část je jakýmsi náčrtkem historie kláštera doksanského. A protože se mi toto čtení zajímavým zdá, rád Vám ho na těchto stránkách přináším.

DOKSANY - historický náčrtek

Jako běloskvoucí a drahocenná perla lemovaná smaragdy bujné zeleně vroubících ji hájů a lučin, jeví se oku našemu Doksany, jedna to z nejstarších osad na požehnaných nivách vlasti naší, nedaleko úpatí posvátného Řípu. Vznik její hledati dlužno ve věku dvanáctém, kdy v Čechách vládl kníže Vladislav II. (1140-1173), kterýž za vydatnou a účinnou pomoc poskytnutou císaři Bedřichovi I. Barbarossovi (Rudovousému) proti Milánským v Lombardii, jmenován byl prvním králem Českým.

V těch místech, kde nyní Doksany leží, rozprostíraly se v dobách těch širé lesy, jež byly majetkem knížecím, později královského domu a panovník rád a často v nich zvěř četnou a rozmanitou lovíval s celým dvorem svým.A tu při jedné takové příležitosti poznala manželka krále Vladislava, Kedruta neboli Kedruše (Gertrudis), půvabnou a roz­košnou krajinu onu, protékanou stříbrným pásem šumné Ohře. Ve zbožné mysli své, jakou se vyznamenávala Kedruše, ustanovila se na tom, založiti v místech oněch klášter řehole ženské, kde sama chtěla občas trávit v tichosti a ústraní nějakou vždy dobu po hlučném ruchu, který sebou přinášel život dvoru knížecího a královského. Legenda a ústní podání vypravuje, že proti úmyslů jejímu činěny byly: námitky ohledně volby místa, s poukázáním, že ono jest ku zamýšlené stavbě nevhodné pro půdu bařinatou a rozměklou vodstvem Oharčiným. Však Kedruše setrvala na úmyslu svém tvrdíc, že místo ono pro klidný půvab vůkolní krajiny zdá se jí bytí právě spůsobilým k účelu vytknutému. Odtud se vysvětluje nezvyklé sluchu českému pojmenování "Doksany", od řeckého slova »dokei«, což znamená: zdá se mi, »doxan« uzdávší se, t. j. místo pro postavení kláštera vhodné. Že řečtiny a latiny v době tehdejší hojněji užíváno než dnes, toho dokladem jsou památky písemné, listiny erekční a fundační, t. j. zakládající a vůbec dokumenty rázu důležitějšího.