Aktuality

Jiří Padevět - Květnový lynč - o událostech po osvobození Roudnice n.L. v roce 1945

středa, února 08, 2017

Penzijní reforma dle mé prababičky

Mezi nejčastějši témata naší doby bezesporu patří důchodová reforma. Už jsme měli dvě Bezděkovi komise. Jedna vláda zavedla II.pilíř, ta současná ho zase bez náhrady zrušila a nikdo nemá ánunk jak dál. Politici se nám bojí naplno říct, že nás před nízkým důchodem(v porovnání s dneškem) neochrání ani průběžný ani fondový systém, ale že se musíme začít starat hlavně sami. Jak na to? Doporučuji si přečíst knížky ekonomických rebelů Šichtařová - Pikora. Nenalezte tam jasné řešení, spíš stručný návod .... Jak to ale řešili naši předci?


   


Moje prababička Julinka se narodila 22. listopadu 1890 v rodině drobného rolníka. To datum mě vždy fascinovalo - já jsem přišel na tenhle svět téměř na den přesně 80 let po ní a stejně jsem ji stačil ještě užít po dobu sedmnácti let. To "užít" myslím doslova. Pamatuji se, jak mě v dětství celé dlouhé hodiny četla pohádky a já poslouchal a poslouchal a pořád jsem neměl dost. Muselo to pro ni být obtížné, protože v té době už trpěla šedým zákalem a měla brýle jak popelníky. Mimochodem, obě oči si nechala v ústecké nemocnici "spravit" v době kdy už ji táhlo na 90 let. Doktor Strnad ji v Doksanech musel založit kartu, předtím u doktora nikdy nebyla. Operovat ji měli jen jedno oko, ale když už tam jednou byla, nechala si operovat obě a sestřičky ji neustále naháněli po oddělení, protože se pokoušela pomáhat jim v péči o ostatní pacienty.  Celý život byla zvyklá tvrdě pracovat a o tom jak se oháněla kosou se vypráví v hospodě dodnes.  Prý sama na rameni nosila po příkrých schodech pytle s obilím na špejchar.
   

Tak tedy prababička Julie se rozhodla roku 1914 vejít do svazku manželského s mým pradědou Františkem(to ještě netušila, že v létě picnou v Sarajevu následníka trůnu a praděda bude rukovat na frontu, kde v ruském zajetí stráví část války). Dostavila se tedy společně s jejími rodiči k c.k. notáři Karlu Pekárkovi, sídlem v Roudnici. Ten zde před svědky sepsal smlouvu svatební a trhovou. Ano, jedním vrzem vyřešili smlouvu svatební, kupní, zaopatřovací - výměnkářskou a babičino věno. Za to celé požadoval c.k. notář Pekárek honorář 13 K. + 3 K. 60h. - od psaní + 22 K. - kolky = 39 K. 60h. Hanba dnešním notářským vydřiduchům.

Ze smlouvy jsem vyjmul první dvě strany a pak část, jenž se týká "výměnku", který si doživotně vymiňují rodiče mé prababičky za to, že předají hospodářství mladým, viz. čtvrtá stránka. Zde se píše:
     
Hospodáři budou totiž povinni odváděti výměnkárům každoročně: na penězích částku čtyři sta korun (400 K.)  ve lhůtách čtvrtletních předem jdoucích počínajíce prvním říjnem letos (1914),  deset (10) hektolitrů zdravých jedlých bramborů po dobytí, třicet  (30) metrických centů hnědého uhlí a dva  (dva)  metry měkkého polenového dřiví, vše s dovozem, deset (10)  kilogramů vepřového přeškvařeného sádla a jedno prokrmené as padesát  (50)  kilogramů těžké prase vše počátkem měsíce prosince, jednu (l)  vykrmenou husu před posvícením, půldruhé (1 1/2)  kopy zdravých slepičích vajec v dávkách čtvrtletních, třicet  (30)  otepí cepy mlácené dlouhé žitné slámy a po celý rok každodenně jeden  (1)  litr teplého mléka kravského jak se ráno nadojí.

Tyto výměnkové dávky, pokud shora neb dle přirozenosti věci jinak ustanoveno není, jsou splatny čtvrtletně předem počínajíce prvním  (1)  říjnem letos  (1914)  do doby
té budou žíti výměnkáři s hospodáři společně.

Za byt vyhrazují si výměnkáři užívání světnice v domku čpop. 42 v Nových Dvorech v přízemí při vstupu do síně na levé straně položené, spoluužívání síně, užívání čtvrtého chlévku v řadě na dvoře pro vepřový dobytek s právem si jej držeti, příhodného místa pro uloženi bramborů, krytého místa na dvoře pro palivo, čerpání a braní vody ze studny hospodářů a užíváni dvou tak zvaných krátkých dílců u potoka Čepele vedle Františka Janouška, které jim hospodáři svým potahem sami obdělávati budou - s právem volné chůze po domku, dvoře a přístupu i odstupu ku všem vyhraženým místnostem.

Tento zde vyhražený výměnek a služebnost bytu kupující snoubenci přejímají a za sebe a nástupce i dědice své vybývati a trpěti se zavazují.


Co víc člověk k životu pořebuje?
K prababičce dodám, že po návratu pradědy z války mu porodila tři syny: Františka, Jaroslava a Oldřicha. Praděda si ve válce v Rusku osvojil zlozvyk kouření machorky a za tím účelem si doma pěstoval tabák. To se mu asi stalo osudným, neboť v listopadu 1948 zemřel na selhání srdečního svalu. Prababíčka tvrdíla, že se ukouřil. Poté co naši rodinu místní bolševici rozkulačili žila spolu se svým synem Františkem a snachou Hanou v Nových Dvorech ještě dlouhých 39 let. Důchod kolem 200 Kč měsíčně ji komunisti vyměřili až někdy v sedmdesátých letech. Svůj "penzijní fond"  nikdy plně nevyužila, naopak byla celá léta oporou našeho rodinného hospodářství a středem domácnosti. S bráchou a bratranci jsme v dětství plně využívali luxusu dvou babiček - prababičky Julie a "báby" Hany.

"Šťastná to žena!" pronese kněžna Zaháňská při pohřbu babičky, čímž stejnojmennou knihu zakončí. O mé prababičce Julii by to snad mohla říci také, i když její dramatický osud si  s osudem babičky literární v ničem nezadal. Přežila dvě světové války a konec komunistického zlořádu ji utekl o dva roky.  Bůh si ji k sobě povolal ve spánku po krátké nevolnosti 3.března 1987.

Žádné komentáře: