Klášter Doksany v období 30.leté války

Sepsal c.k, konservator František Beneš, uveřejněno v "Časopisu Musea království Českého pro dějepis hlavně český", ročník X., díl V., vydáno roku 1863, OCR a základní editaci provedl pCh)

Obrázky jsou ilustrační a pocházejí z publikace "Historie národa českého v obrazech", z roku 1941(!!!), kterou  jsem zdědil po svém dědovi. Ten ji dostal jako cenu za druhé místo ve volejbalovém turnaji  MNS. Hrdly - 7.září 1941

Nyní začíná pásmo utrpení třicetiletou válkou, jíž Doksanský klášter v plné míře užil. Jan Jiří, kurfirst Saský, spojiv se se Švédy předsevzal r. 1631 dobytí krá­lovství Českého, i vešel se svým vojskem do země. Bez nadání byli Sasové v Ústí, a rychle pokročili do Litoměřic a před klášter, který se před nimi zavřel. Vylámali brány, a střílejíce a divoce pokřikujíce vrazili do kláštera. Třesoucí se panny, nemajíce nikoho ku své obraně, utekly se do kostela a okolo velkého oltáře se shlukly. Převorka Kateřina Mayerhoferová strachem umřela, koadjutor Jan Althaus byl od žoldnéřův zajat, a domácí čeládka utekla a poschovala se. Hrubí němečtí vojáci obořili se na panny v kostele, bili je a prsteny s rukou jim násilně stahovali; pak vzavše kde co bylo koní a dobytka táhli dále ku Praze. Jediný lidštější důstojník zachránil ulekaný sbor panen od dalšího trýznění, a surové vojáky z kostela vyhnal. Koadjutor Althaus musel se na svobodu vykoupiti. 

V krátce na to přišli r. 1632 Švédové z Litoměřic do Doksan; panny před nimi do Roudnice utekly, a sotva odešly, byl tu nepřítel, vzal co našel a táhl dále. Panny se vrátily, ale netrvalo dlouho, přišli Švédové podruhé, dali se však penězi odbyti, a byli ještě tak laskaví, zanechali zde ochrannou stráž, která vypivši celou várku piva potom za druhými odtáhla. Klášteru nezbylo žádných peněz, a byl celý rok bez důchodů, tak že se obětované zlaté a stříbrné penízy do zástavy dáti musely. Když konečně ještě téhož roku Waldstein Sasy z Prahy vypudil, utíkali tito z Čech zase přes Doksany, vzavše a spoživše všecko, cokoliv tu našli. 

Ne lépe se vedlo klášteru následujícího roku 1633. Tu přišlo císařské vojsko, a jak z kláštera tak z celé krajiny peníze a živnosti vytáhlo. Pak táhli Sasové a Švédové přes Doksanské grunty ku Praze, byli od císařských poraženi, a vracejíce se přes Doksany schudlý klášter do posledního oloupili. Měli úmysl, v Doksanech se okopati, že pak je císařští prudce stíhali, nechali toho, ale Boušovický kostel zplenili a spálili. 

R. 1634 nové švédské vojsko k Litoměřicům táhlo, a Panny utekly se do Prahy, kdež v knížecím Lobkovickém domě na hradě Pražském útočiště nalezly. Císařští pak vzali Řezno, a Švédové zase z Čech se vyklidili. Panny se do svého spustlého kláštera navrátily.

R. 1635 řádili opět Švédové v krajině Doksanské, panny dvakrát utekly a dvakrát se vrátily. Jednou byly v Roudnici, podruhé v Budyni.

R. 1636 učinil kurfirst Saský Jan Jiří mír s cis. Ferdinandem II.; císařské vojsko hladem a nemocemi přinuceno jsouc ze Slezska do Čech ucouvlo; císařští vůdcové zvolili sobě Doksany za místo svých porad a schůzek. Často poražený a neschopný generál Gallaš dal však klášteru stráž bezpečnosti.

R. 1637 umřel mnoho zkoušený koadjutor Doksanský Jan Althaus, rozený Pražan, a sbor panen zvolil si za jeho nástupce kn. Norberta z Amelunxen. Fuk zatím stal se r. 1640 po Questenberkovi opatem Strahovským, a Amelunxen skutečným Doksanským proboštem a praelatem. Byl to člověk rázný, a zasloužil si jména „železného muže".

R. 1638 bylo sice ticho v zemi, ale řádily za to neúroda a hlad.

R. 1639 přišel do Doksan v květnou neděli generál Gallaš s generálem Aldringerem, aby se tu zotavil. Odcházeje potvrdil pannám zprávu o hrozné porážce císařských, a otevřel jim vyhlídku, že vítězní Švédové brzy zas v Litoměřicích budou. Panny ustanovily se na tom, že budou v Litoměřicích útočiště hledati; generál Gallaš dal jim, svůj povoz a pro ochranu trubače. Jen příliš bázlivé a nemocné zůstaly v klášteře, a které nenašly v povoze místa, šly pěšky s proboštem za vozem. Přišedše k Litoměřicům měly nebezpečný přívoz přes Labe, poněvadž byli most před léty Švédové spálili, a všeteční lidé je obstoupili. Městský děkan Rudolf Roder těšil plačící sbor panen, a uvedl jej do připraveného bytu. Probošt Amelunxen přivezl potom ještě ostatní panny, a vzal 30 strychů žita a devět tolarův s sebou, poslední to jmění kláštera. Kostelní stříbro a cín dal v železné skříni do Ohře ponořiti — však po čase nebylo možná ji vice nalézti.Netrvalo dlouho, přišel Banér se Švédy, Litoměřice se mu vzdaly, a Švédové vydrancovavše město kořist svou po Labi do Švédska odváželi. Pak přišli do Doksan, i našli tam 20 sudů vína, 150 strychů mouky (ačkoli všecko dobře ukryto bylo), 18 volů, 600 ovcí a 70 bahnic, což všecko s sebou vzali. Šestnáct set pytlův obili bylo v polích zahrabáno; i to se prozradilo a stalo se obětí nepřátel a sedlákův. Císařští zas vzali odtud již dříve 16 koní. 

V Litoměřicích trpěly panny, kterých bylo 24, velkou nouzí, a mnoho strachu vystály. Probošt Amelunxen vymohl ale od prudkého vůdce Banéra, že dal svým vojákům přísný rozkaz, aby pannám nečinili více strachu a většího příkoří. Potom předce mocně zatoužily panny po svém klášteře; napřed osmělilo se jich pět, potom tři, že v přestrojení s knězem Michalem Vogtem do Doksan vyjely, což se také podařilo. Bylo jim, jakoby jim Doksany nově darovány byly; našly klášter sice prázdný ale aspoň celý a nevypálený, i začaly na novo hospodařiti. Byly to jmenovitě sestry Kateřina Trastová, podpřevorka, Kristina Seehütterová, Markéta Kühnelová, Anna Frant. Salzbeková, Johanna Poltová, Barbora Königová, Dorota Svatošová a Anna Breyová, — kromě jediného samá německá jména. Úrodný rok potěšil osadnice, v noci žaly a obilí domů od­nášely. Hůře se vedlo ostatním 15 pannám v Litoměřicích. Zpráva, že cis. generál Piccolomini ku Praze táhne, pobouřila Švédy, i zatáhli se spěšně od Prahy do Litoměřic, vyloupili Doksany zase, a manželka generála Torstensona žádala, aby Doksanské panny v Litoměřicích jí svůj byt postoupily. Švédští vojáci vyházeli jejich věci po schodech dolů a vyhnali panny i s proboštem z domu. Však manželka Banérova poslala jim dva vozy, a ony uhostily se v domě nějakého ševce: probošt pak našel přístřeší v Dominikánském klášteře. Bylo to o vánocích, a hraběnka Banerová podle švédského spůsobu dala panny požádati, aby jí poslaly Ježíška. Panny myslíce, že si z nich chce jenom posměch dělali, zdráhaly se. Paní generálová však nedala se výmluvami odbyti a žádala snažněji o Ježíška. Tu vypravil probošt dvě dívčiny a jednoho chlapce, aby Ježíška paní generálové odevzdali, a kromě toho zlatý řetěz na krk pro malého Banérova synáčka, hedbávné punčochy a jiné věci pro jiné děti důstojníkův švédských. Paní generálová dala za to poslíčkům tři dukáty.Když Banéra došla zpráva, že cis. generál Hatzfeld Švédy porazil, velice se za to rozlítil, a dal Litoměřickým oznámiti, že se hned mají ze svého města vystěhovati, že dá město vydrancovati a zapáliti.

Dne 7. března 1640 klečeli Litoměřičtí před Banérovým příbytkem na kolenou, a bez výsledku o milosrdenství prosili. Doksanské panny však složily srdečný list k paní generálové prosíce o milost a slitování pro město. Paní generálová přimlouvala se pak u svého manžela, a spůsobila, že titíž bubeníci, kteří dříve po městě záhubu ohněm a mečem hlásali, tento ukrutný rozkaz nyní odvolávali. Měšťané Litoměřičtí děkovali Doksanským pannám za zachránění svých domů a svého majetku. I byly to následující panny, tenkráte v Litoměřicích jako v zajetí chované: Marie Müllerová,převorka, Estera Lebeská, Anna Teutschová, Marie Castalanová, Sabina Mayerlová, Alžb. Plevská, Susanna Müllerová, Ludmila Ingardová, Anna Solzová, Kateřina Duhová, Juliana Sekyrkovna z Sedčic, novicka Marie Infeldovna a sestra Susanna Dietzová.Mezitím, co se toto v Litoměřicích dělo, přestál klášter Doksanský šťastně dva nepřátelské vpády, a ve čtvrtou neděli v postě byl od nepřátel zase vybrán. Myslili v klášteře, že blížící se zástup Švédův jest stráž pro bezpečnost kláštera, a zatím to byli drancovníci. Panny utekly se i s knězem Vogtem pod střechu kostelní. Od Švédův porozházený chleb byl všecko, co v klášteře již po devětkráte vydrancovaném pannám zbylo. Však generál Baner téhož dne i probošta Amelunxena v Litoměřicích do vazby dal, a později teprv propustil, Švédové pak opustili vyhladovělé město, zdrancovali celé jeho okolí, v Doksanech spálili mlýn, z kláštera vzali 70 strychů mouky a také oheň v něm založili, ale hned jej zase udusili, když je neznámý důstojník násilně k tomu přinutil.Po odchodu Švédův, dal jakýsi hrabě Schlik pannám v Litoměřicích koně a vůz, a tak se vrátily i s proboštem do Doksan. Nikdo jich tu nevítal, než prý hejno bílých vlaštovek; v klášteře bylo všechno pusto a prázdno, — několik postelí a jedna kráva od Švédův vyplacená bylo všechno, co tu měly. Na to daroval jim arcikníže Leopold Vilém, nejvyšší vůdce císařský, 300 strychův obilí z Lito­měřické sejpky, a tak si klášter z nejhorší nouze pomohl.

R. 1642 byl arcikníže Leopold Vilém i s Piccolominim u Lipska 2. listopadu od lidštějšího nástupce Banérova, Torstensona poražen a na útěk obrácen. Na tom útěku přijel již třetího dne do Doksan, a vojsko, které ho provázelo, naplnilo všechny místnosti klášterní, jenom klausura panen byla od nich svobodna. Všude se rozloživše vařili vojáci, a s ohněm velmi lehkomyslně zacházeli. Však na štěstí nezapálilo se. Druhého dne arcikníže zas odtáhl, a slíbil za všecko dáti náhradu. Probošt vyprosil sobě od něho, poněvadž byl nepřítel na blízku, že se opuštěných panen ujal, a 14 koní, 9 jezdcův a jednoho důstojníka nařídil, aby se bezpečně do Prahy utéci mohly. Však na té cestě císařští vojáci dvakrát je přepadli a oloupili, a jenom prostředkováním vojenské stráže, která panny provázela, za dobré zaplacení co jim vzato bylo nazpět dostaly. S obtížemi dostaly se do Prahy, kde je tisíce zvědavých obstoupilo, tak že teprv po několika hodinách pro tíseň na Pohořelec se dostaly a tak dlouho na hospodě "U koníčka" zůstati musely, až jim v Questenberském domě byt zaopatřen byl.

Zimy v letech 1642 a 1643 byly velmi ostré. Piccolominiho vojáci leželi v okolí Litoměřickém a Doksanském, a všecko, kde co bylo, strávili. Po nich přišli Charváté, kteří sobě velmi krutě počínali.

R. 1644 nebyli Švédové v Čechách, a panny se vrá­tily 13. dubna, doprovázeny jsouce svým bývalým proboštem, nyní Strahovským opatem a světícím biskupem Fukem, do svého kláštera. Před tím ještě byl kněz Michal Vogt  v Li­toměřicích, kdež některé dluhy za konvent zaplatil, a když se vracel a s koněm u Dolánek přes zamrzlou Ohři jeti chtěl, prolomil se led pod ním, a on se utopil. Leží v Doksanech pochován.

R. 1645 zas byl Torstenson v Čechách; v nejhorší zimě, o třech králích 1646 vešel do Litoměřic, dne 31. ledna šlo celé vojsko jeho přes Labe a táhlo přes Dok­sany. Aby se zahřáli, rozebírali chalupy selské a kladli z nich dříví na hranice. Jakž mělo pak obstáti klášterní stavení, ač chudé, vydrancované, přece znamenité a roz­sáhlé! Dvéře, okna i nábytek vynesli Švédové a házeli to na oheň, dobytek se sporážel, obilí se vzalo, pivo se vy­pilo anebo rozlilo. Tak zle tu nepřítel hospodařil, že kro­mě kostela a věže nebylo v Doksanech ničehož více viděti. Panny před tím tušíce, co by je očekávalo, přes Roudnici šťastně do Prahy ušly, kdež dříve v domě Fürstenberském, později v Aldringenském, potom ale v Questenberském ubytovány byly. Po osmi dnech vrátili se Švédové zas, a ze vzteku, že tu již ničeho nebylo, coby vzíti mohli, spustošili klá­šter dočista. Tenkrát musely panny tři léta v Praze u vyhnanství žiti. 

Tu je překvapil r. 1648 rozkaz nejv. dvorského maršálka, aby Ouestenberský dům opustily. Kam se obrátili v Praze tehdáž přeplněné? Probošt Amelunxen obrátil se k cis. Ferdinandovi III. a dostal za odpověď, „že J. C. M. nemůže k tomu raditi, aby tyto ubohé, vyhnané, dočista na mizinu přivedené Doksanské panny nyní ze svého útulku v řečeném domě vypuzeny byly."Probošt Amelunxen odebral se k nejv. Iovčímu, hra­běti Frant. Vilémovi z Lobkovic do Nové Vsi v Žatecku, aby skrze něho pokojnější útočiště pro Doksanské panny vyprosil. Když oba v den sv. Markéty do Prahy jeli, přepadla je u Eisenberka tlupa Švédův, a oloupila je. Oba se museli do Nové Vsi vrátiti, a vzavše s sebou pro ochranu 40 myslivcův dojeli v den sv. Jakuba 1648 bez příhody do Prahy. Oznámili zde, co se jim od Švédův přihodilo, a že se Švédové v západních Čechách potloukají, avšak generál Kolloredo-Wallsee mnoho si té zprávy nevšímal. Když pak 26. července probošt Amelunxen časně ráno okno na ulici otevřel, tu spatřil ležeti zabité vojáky, a Švédy, anž vrata vylamují a domy vybíjejí. Königsmark se byl v noci na Hradčany vkradl a kromě hradu i Malé Strany se zmocnil. Sotva mohl probošt šaty na sebe hoditi, a tu již také dvéře od jeho pokoje násilně se ote­vřely, a hrozný lid švédský před očima všecko všude mu bral a pryč odnášel. Jedni odešli, druzí přišli, a když tu již ničeho nebylo, musel probošt přisáhati, že již ničeho nemá. Panny Doksanské, bydlíce nad ním ve vyšším po­schodí, vyvázly z toho nebezpečenství s pouhým leknutím.Aby byl konec té bídy, odhodlal se probošt, napřed sám do Doksan se odebrati. Podařilo se mu to v přestro­jení ne bez nebezpečenství ve společnosti vojvody Juliusa Saso-Lavenburského. Je pak následovaly panny, ale byl to průvod politování hodný, jakž ze zápisek tehdejší převorky Marie Salomony poznati lze. Píšeť ona: „Když se pan probošt, otec náš, ve světských šatech s vojvodou Saso-Lavenburským bídně do Doksan dostal, zůstávaly duchovní panny ještě tři neděle v moci nepřítele v Praze, i byly pak hladem přinuceny pěšky domů do svého kláštera jíti. Mělyť sice od generála Königsmarka písemní salvu guardii a jednoho vojáka na koni pro ochranu. Převorka Marie Salomena jela v krytém voze ještě s třemi nemocnými pannami. Zapražen byl kůň,  který jenom na třech nohách šel, vedle něho byla kráva a napřed táhl vůl. Kočí měl místo oděvu jen kus staré ženské kytlice okolo beder, na jednom rameně jen kus košile, na hlavě klobouk bez dna a nohy měl bosé. Za tímto vozem kráčely  panny po páru, majíce každá křížek v ruce, a na jiných vozích za nimi vezly se jejich postele a jiné věci Tak přišly před královský hrad Pražský, v němž Švédové se byli usadili a zámek uzavřeli. Nechtěli panny hradem dřive pustiti, až bude po lutherském kázaní. Aby však ubohé panny nemusely státi na šírém náměstí Hradčanském, zavedl je jeden Strahov­ský kněz, Bartoloměj jménem, do domu paní Šternberkové, kde v průjezdě čekaly, zdali by nebyly předpuštěny. Vše­cka okna na náměstí byla plna divákův, kteří nad těmi pannami zplakali, i kardinál arcibiskup Harrach, sám vě­zeň švédský, byl mezi těmi diváky. Když již hodinu če­kaly, přišel jezdec, který je měl provoditi, s odpovědí ze hradu, že nesmějí hradem jití, nýbrž  mají se obrátiti a Strahovskou branou ven z města odejíti. Tu se pak na sta lidi sbíhalo, když takto smutně přes Hradčany táhly atd. Na cestě dostaly se šťastně dále až do Velvar, kde přes noc zůstaly; druhého dne v poledne přišly do svého kláštera. 

Již před tím roku 1647 byl jejich probošt Norbert Amelunxen opatem kláštera Želivského jmenován, a brzo potom stal se opatem Strahovským. Místo něho nastoupil Mikuláš III. Plutter proboštství Doksanské, kterýž byl ro­zený Bavorák z Ingolstadtu, a před tím administrátorem kláštera Milevského.

Westfalský mír učinil konec ukrutným psotám, kterým klášter Doksanský a jeho obyvatelkyně po tolik let a tak zuřivě soužily. Bylo to nepřetržené pásmo nejhroznějšího žhářství, zabíjení a loupení, krásná země Česká obrácena byla v poušť, a pokoj smrti v ní se uhostil. Doksany se začaly zotavovati, a zvláště Plutzerův ná­stupce, probošt Cyrill Hofmann, Moravan z Mohelnice, kterýž r. 1656 nastoupil, chválí se za to, že za něho klášter zas do pořádku byl uveden, tak že jej druhým zakladatelem zvali. Měl těžké boje se sousedy a umřel 15. února 1669. Po jeho smrti volily sobě panny Strahov­ského převora Štěpána Kilmanna, Moravana z Jihlavy, za probošta, kterému Pražský arcibiskup Ferdinand Zoubek z Bílenberka ze zvláštního vyznamenání infuli sám na hlavu posadil. Též Kilmann se horlivě o klášterní hospodářství staral, a kde co bylo, pilně ostříhal a množil.

Tolik strastiplné osudy kláštera Doksanského za třicetileté války (pCh)... pokračování příště