Siřejovice - zřícenina loveckého hrádku Windsor

Nedaleko Lovosic, mezi obcemi Keblice a Siřejovice oddělila od sebe dálnice D8 dvě čedičové vyvýšeniny. Té severněji položené se říká Humenský vrch(lidově Humberk) nebo také Kohoutov. Ač se jedná o skálu nepříliš vysokou, je z ní překrásný výhled na panoráma Českého středohoří a na krajinu okolo Litoměřic. Při povodních na Labi sloužil Humberk jako významný pozorovací punkt v krajině a na jeho rozervaný vrchol směřovaly např. v 2002 davy lidí. Svým tvarem připomíná vyhaslou sopku, kterou možná i kdysi byl. Dnes v jeho jícnu stojí stožár s anténami a celé okolí je zasekané odpadky z nedaleké dálniční čerpací stanice.

Humberk a čerpačka od Windsoru

Pohled na hrádek Windsor z Humberka a hrádek samotný.

Na protější straně dálnice, směrem k Hazmburku je druhá mírnější vyvýšenina, na které od počátku 18. století stával větrný mlýn, později přestavěný na lovecký zámeček. Dostat se k němu není obtížné, ale popravdě, na místě samém toho není moc k vidění, navíc tu hrozí nebezpečí, že vám spadne na hlavu cihla nebo že si ohoz  odrbete ve všudepřítomném roští. Úpatí vršku bývá také silně znečištěno díky magorům navštěvujícím nedalekou žrádelnu pana McDonalda.

Na webových stránkách obce Siřejovice se můžeme dočíst následující:

Na jihovýchodní straně od Siřejovic leží na mírné vyvýšenině zřícenina větrného mlýna a pozdějšího loveckého zámečku Windsor, který představuje v dnešní době už jen zbytky toho, co zbylo po velmi bohaté a rozmařilé rodině Tschinkel. Již z dálky upoutá pozornost návštěvníků těchto míst pro svůj neobvyklý tvar, který připomíná anglický letohrádek. To byl patrně i důvod k tomu, aby tato podobnost byla vyjádřena i v místním jménu - Windsor, převzatém v 19. století do našich místních jmen. Obyvatelé Siřejovic ale i blízkého okolí tutu zříceninu totiž nazývají Větrákem. Místo, na kterém zřícenina Windsoru stojí, má velmi příznivou větrnou polohu, což byl patrně i jeden z důvodů, proč tu byl vlastně kdysi mlýn (pravděpodobně podle holandského vzoru) vystavěn. První písemné záznamy o větrném mlýnu pocházejí z roku 1833, ale vše nasvědčuje tomu, že byl založen na přelomu 18. a 19. století a měl sloužit potřebám nejbližšího okolí. Tedy Siřejovicím, Vrbičanům a Keblicím. Obilí se zde mlelo až do roku 1870, kdy jej poslední z mlynářů jménem Kunze prodal bratrům Tschinklovým. Noví majitelé větrný mlýn zrušili a nechali je bezprostředně po koupi přestavět podle vzoru anglických letohrádků na lovecký zámeček. Jeho hlavní a přitom typickou součástí byla střední kruhová část, jejíž tvar i bělostná barva upoutávaly pozornost už z dáli. Od tohoto data přestavby se pravděpodobně datuje i nový úřední název - Windsor. Ale už v roce 1886 byl zámeček prodán ve veřejné dražbě. Poté vystřídal několik majitelů a nakonec zůstal zcela opuštěn. Stavba postupně chátrala a během první světové války, ale i po ní se tu ubytovávali různí potulní lidé. Poslední obyvatelem Windsoru je pravděpodobně výrobce hliněných předmětů, který žil v jeho sklepních prostorách od roku 1928 do roku 1930. Zámeček, který byl vyhledáván řadou malířů však v dnešní době velmi rychle chátrá, zarůstá náletovými dřevinami a není nijak zvlášť turisty vyhledáván.

K tomuto zámečku se ještě váže jedna příhoda, které se v dnešní době můžeme jen smát, ale tenkrát myslím si, nikomu do smíchu nebylo. Na úpatí Humberka stávala donedávna Strakova kaplička. Donedávna, vlastně je to jen několik málo roků, co musela ustoupit trase dálnice D-8, ale to je úplně jiná historie. Zpátky ke kapličce, v její blízkosti se totiž v roce 1866, kdy vypukla vojna mezi Rakouskem a Pruskem stala velmi zajímavá příhoda. Tehdy byl na Větráku mlynářem Kunz, který v osudný den seřizoval lopaty svého mlýna proti směru větru. Netušil, že se mu to stane osudným. Někdo na něho učinil hlášení u rakouských úřadů v pevnosti Terezín, že dává pruské jednotce smluvná znamení o pohybu rakouských vojenských jednotek. Rakušané milého Kunze bez milosti zatkli a věznili ho v Terezíně až do doby, než pruská vojenská jednotka odtáhla a kdy se také prokázalo, že udání bylo zcela bezdůvodné.

Vsí Siřejovice vedla také drážďanská a teplická silnice, která byla významnou spojnicí mezi Prahou a blízkým Saskem. Při této silnici stával podle záznamů pozemkové knihy čížkovického panství tzv. panská hospoda s řeznictvím a kupectvím. Tady zastavovaly kočáry a dostavníky cestou do Teplic nebo Drážďan s významnými osobnostmi. V 17..století tu např. zastavil arcivévoda Maxmilián, bratr císaře Rudolfa II., který se tenkrát odebral i s celým svým doprovodem na nedaleký Humenský vrch.

Celý článek včetně historie obce Siřejovice naleznete na webových stránkách Siřejovic.

Osudům zámečku a rodiny Tschinkel se věnoval i článek paní Veroniky Udatné v Deníku Litoměřicka:

Centrální věžovitá část byla upravena v interiéru, opatřena cimbuřím vysazeným na krakorcích a pokryta plochou střechou. Poté byl přestavěn přístavek před severním průčelím, k jižnímu průčelí byla přistavěna obdobná obdélná patrová budova, v obou podlažích po jedné místnosti," přiblížil provedené úpravy Jiří Úlovec v knize Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech.

Letohrádek vyvedený v novogotickém slohu, bělostné barvy a netypického tvaru prý býval atraktivní dominantou okolní krajiny. Jenže tomu tak už dlouho nemělo být.
V roce 1884 vypukla cukerní krize, která postihla i tak velké impérium, jakým byla firma bratrů Tschinkelových. Společnost nazvanou Synové Augusta Tschinkela založili Emmanuel, Anton a Franz už v roce 1856. Přes počáteční prosperitu především v produkci cikorky se bratři Tschinkelové dostali později do potíží a hrozil jim konkurz.

Tschinkelové„První c. k. rakouská továrna na kávové suroviny" tímto titulem se honosila firma Augusta Tschinkela založená roku 1806 v Chřibské. Právě Tschinkel přivezl do rakouské monarchie z Holandska výrobu cikorky, oblíbené kávové náhražky. S Lovosicemi neměla firma dlouho žádnou spojitost. Až v roce 1845 v nich začal jeden ze synů Anton pokusně pěstovat cukrovou řepu, čekanku a mrkev pro výrobu cikorky. V roce 1854 nechali bratří Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.

„Podnik byl v roce 1884 prodán Anglobance ve Vídni za 242 tisíc zlatých a byl převeden na akciovou společnost. Tschinkelové byli ale nuceni odprodat i další majetky. Například mlýn v Prosmykách u Lovosic byl v roce 1885 prodán Kreditanstall za 16 550 zlatých. Anton Tschinkel ztratil v Dubí lázně i porcelánku," vzpomněl Josef Navrátil v Chřibském zpravodaji z listopadu roku 2013.

Ve veřejné dražbě byl prodán i zámeček Windsor. Už v roce 1886 ale Tschinkelové založili novou společnost pod původním názvem. V roce 1892 firma vyráběla čokoládu, kakao, kandované ovoce, kompoty a jemné čajové pečivo. V továrnách v Lovosicích a ve Vídni se také vyráběly ovocné bonbony.

Windsor už se ale nevzpamatoval. Od té doby několikrát změnil majitele, až zůstal zcela opuštěn.
Z honosného sídla dnes zbylo jen torzo. Jeho nynějšími majiteli jsou podle výpisu z katastru nemovitostí Marie Hozmanová a František a Miroslava Manželovi z Průhonic a z Prahy. Soukromý pozemek je však veřejně přístupný.