Jak to bylo s osadou Mury

Osada Mury se nacházela nedaleko Hostěnic, starodávného sídla tzv. Skrčků, kteří  své jméno  získali podle způsobu pohřbívání (skrčené kostry) a žili v této oblasti v období okolo 2000 let před Kristem. První zmínky o Hostěnicích se datují do 9.století  do doby bájného knížete Hostivíta.  Ve vsi odbočuje z řeky Ohře takzvaný „Brozanský náhon“ , který se vine krajinou, prochází obcí Brozany, kde pohání turbinu elektrárny a vrací se zpět do řeky pod bývalým cukrovarem v Doksanech.  Území mezi řekou Ohře a náhonem se od pradávna říká Ostrov sv. Klimenta. Již samo jméno tohoto světce naznačuje kult prvých slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, kteří prý přinesli ostatky sv. Klimenta - patrona kameníků a ochránce před vodním živlem, do českých zemí.

  Na tomto ostrově ležela kdysi  osada s tajemným jménem Mury, které se snad odvozovalo od latinského murus, zeď. Toto vysvětlení velmi pohoršovalo české obrozence, kteří  původ pojmenování  osady raději spatřovali ve slovanské bohyni Moraně – Můře. Pravdu se dozvíme jen ztěží.

V Doksanech chátrají už i kulisy

To že areál bývalého kláštera v Doksanech je v katastrofálním stavu je jasné každému kdo jej navštíví. O tom jak se stát o tuto cennou památku stará se objevují články v různých periodikách i na internetu. Jako příklad zde uvádím dva takové články:
• Poněkud hladová péče o památky - Zpráva o klášteře v Doksanech
• Chátrající památky: Jak stát zničil klášter v Doksanech

Krátce po roce 1989 se zdálo, že se v Doksanech blýská na lepší časy. Do kláštera se vrátily sestry premonstrátky a díky jim bylo opraveno Státním statkem Brozany totálně zdevastované severní křídlo hospodářských budov, které dnes premonstrátkám slouží jako nový konvent. Více zde - Rekonstrukce kláštera řádem premonstrátů. 

Do řádového vlastnictví se tak vrátila kromě klášterního kostela Narození Panny Marie tato nově opravená část a také budova bývalého provizoriátu dnes sloužící jako fara. I zbylým částem areálu, který zůstal památkářům, byla vlivem výše popsaných změn věnována větší pozornost. Konečně se někdo začal starat o rozsáhlý anglický park, prostředí kláštera se zdálo býti čištejší a upravenější.
Nové střechy se dočkala stodola směrem k cukrovaru, nicméně ta vedlejší již předtím spadla. Novou střechu dostala i hájovna v rohu parku. Běžte se na ni podívat dnes. Pokud nedojde v brzké době k drobné opravě, příjde vniveč celá draze rekonstruovaná střecha. Copak to správa zámku nevidí?

Oprava, která by dnes stála pár tísíc bude brzy stát statisíce. Takhle hospodaří český stát,
 resp. Národní památkový ústav.

Dále se začalo pracovat na opravě mansardové střechy sýpky, která byla skutečně v havarijním stavu. Dnes má sýpka střechu novou, jak ale tyto opravy probíhaly je kapitola jiná. I nezasvěcený člověk pochopí, že když někde půl roku stojí lešení a nic se na něm neděje, je něco špatně.  

Samostatnou kapitolou je pak působení filmařů. To co se zprvu zdálo  jako zajímavá atrakce, dnes nabývá spíše charakter smetiště. A tak vedle rozpadajícího se pivovaru náhodný návštěvník jako první věc spatří omšelé hnijící kulisy z kdoví kolikáté přiblblé verze Tří mušketýrů.  Kolem barokního mariánského sloupu vede zablácená cesta pro auta. Skutečný šok pak zažije návštěvník na druhém nádvoří, které prakticky nepozná a bude mít problém vůbec najít kostel. Navíc je tento prostor z větší části nepřístupný. Podle mých informací nejsou prostředky inkasované NPÚ za pronájem areálu filmařům nijak závratné  a navíc nikde není psáno, že skončí zpátky zde v Doksanech a ne ve vánočních odměnách vedení památkářů. Možná by se doksanskému klášteru bez filmařů chátralo když ne lehčeji, tedy alespoň důstojněji....

Kulisy z Tří mušketýrů začínají připomínat zchátralé budovy kláštera

Fotogalerie z rekontrukce části konventu řádem premonstrátů

Rekonstrukce severního křídla započala v roce 1998. Kolaudace proběhla koncem roku 2002.

Stav severního křídla před rekonstrukcí.

Po kolaudaci části kláštera otevřely sestry premonstrátky nově opravené prostory veřejnosti v rámci "Dne otevřených dveří" - 28.12.2002

Křížek na ostrově sv. Klimenta - Hostěnice

Ve stínu dvou lip stával křížek na ostrově sv. Klimenta u obce Hostěnice. Dnes stojí dál, ale už jen pod jednou lípou, neboť jeden ze stromů byl letos z mě naznámého důvodu pokácen.

Květen 2009

O POMOC A POŽEHNÁNÍ PROSÍME TĚ PANE,

ODE VŠEHO ZLÉHO ZACHOVEJ NÁS PANE.

POSTAVENO KU SLÁVĚ BOŽÍ

LÉTA PANĚ 1944

Morový sloup Panny Marie - Doksany

Projdeme-li hlavní branou doksanského kláštera - zámku, ocitneme se na rozlehlém prvním nádvoří, kde nás na první pohled upoutá vysoký morový sloup se sochou Panny Marie z roku 1684, postavený na památku velké morové epidemie, která řádila v Čechách mezi lety 1679 - 1681.
Jedná se o raně barokní dílo neznámého autora. František Beneš ve svém popisu Doksan(viz. Památky, 1863) připisuje zásluhy za postavení sloupu poslednímu proboštovi Winkelburgovi, což je zřejmě omyl, neboť ten stál v čele kláštera až od roku 1754.

Nicméně za jeho správy došlo k renovaci sloupu o čemž svědčí ozdobný nápis na levé(jižní) straně podstavce. Rok v kterém k renovaci došlo je ukryt v nápise jako chronogram.  Dle mých výpočtů, pokud jsou správné, to byl rok 1767.

Matka Boží s Ježíškem - nádhera

Základní podstavec sloupu zdobí sochy čtyř světců. Na východ se dívá sv. Augustin(s knihou v biskupském rouchu) - patron teologů a pivovarníků. Na jižní straně je socha sv. Šebestiána - patrona vojáků, střelců, hrnčířů, kartáčníků a obchodníků s kovovým zbožím. Sv. Šebestián a sv. Roch jsou spolupatrony ve skupině svatých pomocníků v boji proti moru a jejich sochy bývají součástí morových sloupů nejčastěji. Sv. Roch z Montpellier, hlavní patron proti moru, stojí na severní straně s rukou ukazující na hnisavou ránu na noze. Velmi často bývá zobrazen se psem, který mu dle legendy nosil jídlo v době, kdy byl Roch nakažen morem. A směrem západním vzhlíží sv. Norbert - biskup, zakladatel řádu premonstrátů a patron Čech, kterého v mládí z koně srazil blesk při jehož úderu Norbert uslyšel hlas kárající ho na jeho dřívější život. Takto se obrátil dosud spíše světsky založený podjáhen k hluboké víře. Norbert se dal vysvětit na kněze a stal se potulným kazatelem. Jeho ostatky se od roku 1627 nacházejí v Praze na Strahově, přičemž přes zimu roku 1626 byly  uloženy v Doksanech po přesunu z Magdeburku. Často bývá zobrazován s monstrancí. V Doksanech má díky vandalismu zurážené ruce.

sv. Augustin a sv. Šebestián

sv. Norbert a sv. Roch

Nápis za sv. Norbertem mluví o moru, hladu a válce a prosí o pomoc Matku Boží. V nápise je opět ukryt chronogram. Tentokrát jsem se dostal k letopočtu 1688, což je o 4 roky více než se uvádí v literatuře jako rok postavení sloupu. Buď jsem špatně počítal nebo.... nevím.

Ozdoba podstavce a proboštská pečeť. Ta ukazuje sv. Materna v biskupském ornátě s infulí a berlou.

Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul. Epidemie měla asi 100 tisíc obětí. Předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.

Ve středověku byly morové rány často chápány jako boží trest. To stimulovalo rozvoj různých hnutí, od kajícných flagelantů po husity kritizující panující mravy a nepravosti. Řádění morových epidemií zdůrazňovalo téma smrti, které se objevuje ve výtvarném umění. Jako ochránce proti moru byl uctíván svatý Šebestián, v 15. století po záchraně Kostnice v době koncilu se šíří kult svatého Rocha.

pCh(s pomocí wikipedie)

Kostel sv. Jakuba nedaleko Libčevse

Po silnici z Lovosic směrem na Most jsem jel mnohokrát, ale až v roce 2011 mě napadlo zastavit u Lahovic u zchátralého kostelíka sv. Jakuba Většího. Kostelík byl zarostlý roštím, střecha rozpadlá, vchod zazděný. Tak skončilo kdysi vyhledávané poutní místo na úpatí Křížové hory.

Teprve letos jsem zaznamenal, že se u kostelíka něco děje, neboť jaksi vykoukl z houští a je teď ze silnice nepřehlédnutelný a tak jsem se k němu po třech letech vydal znovu. Bohužel happyend nečekejte. Přes snahu společnosti Kampanila(která mezitím v podstatě zanikla) a církve se neblahý osud kostelíka zatím odvrátit nepodařilo. Pouze došlo k odstranění náletů a do kaple "Zázračného pramene" se nastěhoval místní bezdomovec, který nyní udržuje okolí kostela v přijatelném stavu. Díky tomu, že je na kostelík nyní vidět, začali u něj zastavovat turisté a reportáž o něm natočila dokonce i Česká televize  - ČT24/regiony - Zchátralou kapli u Libčevsi udržuje místní bezdomovec

Následují fotografie zveřejnila na facebooku skupina "Středohoří sobě", která se mimo jiné pokouší o záchranu tohoto poutního místa. Viz. Lahovický hřebenáč. Člen této skupiny pan Jan Kvapil dokonce vydal turistickou brožurku o studánkách v okolí Libčevse, kterou si můžete zakoupit v eshopu na http://www.svetmistopisu.cz

Fotka na pravé straně je z roku 2003. Foto na levé straně a fotky interiéru pocházejí z roku 1955 a organizátoři "Lahovického hřebenáče" je získali v databázi Národního památkového ústavu.

 

Více informací  o tomto místě jsem nalezl na portálu geocashing.com (autor quapa + renekk) - v okolí kostelíka je umístěna keška.
Na počátku tohoto poutního místa byl sen písaře libčeveského panství Martina Schwarze, jenž ochořel těžkou horečkou. Zdálo se mu, že pokud se chce uzdravit, má vzdát hold svatému Jakubu Většímu u nedaleké studánky jemu zasvěcené. Učinil tak a skutečně se uzdravil. Následovně nechal v roce 1670 zbudovat malou kapli ke cti jmenovaného patrona studánky. Po 80 letech vedl zvětšující se příliv poutníku s podporou libčeveského duchovního Kašpara Himmela k postavení většího poutního kostelíka, což povolili rukou nedílnou majitel panství Ferdinand Filip z Lobkovic a biskupská konzistoř v Litoměřicích. Stavba byla vznesena v letech 1751 až 1754, ke slavnostnímu vysvěcení přišlo procesí z Libčevsi za zvuku trub a tympánu a slavnostní kázání pronesl farář ze Želenic. Stavitel je ovšem neznámý. Již dříve (12. dubna 1747) zde bylo založeno zbožné bratrstvo svatého Jakuba Vetšího, které se o kostel i kapli staralo. Je zachován i inventář z roku 1778, evidující pět černých obleků pro nosiče sochy svatého Jakuba v procesí, paruky, jednu velkou sochu svatého Jakuba a jednu malou pro potřeby pohřbu včetně futrálu. Po josefínských reformách prišel úpadek poutního ruchu. V roce 1808 kostel značně poškodila bouře, ale zanedlouho byl opět opraven péčí Františka Langeckera. Po nuceném vysídlení původního německého obyvatelstva po druhé světové válce opadnul zájem o kostel a spolu s ním i o studánkovou kapli. Vnitřní zařízení bylo zničeno či rozchváceno. Starší studánková kaple sice byla koncem 90. let 20. století opravena občanským sdružením Kampanila, ale dnes už se opět začíná podobat svému sousedu – kostelu svatého Jakuba, který je na pokraji zhroucení. Ani z této studánky se zrejmě nenapiješ, je zanesená. Pokud se v brzké době nenajde nějaké vhodné využití tohoto zajímavého areálu, bude zrejmě odsouzen k zániku.

Rok 2011

 

Nedaleko kostela stojí malá kaple v níž kdysi vyvěral "zázračný pramen". Ten se vytratil společně s procesími na jeho počest. Pramen prý zmizel proto, že obec Libčeves si pod kaplí vybudovala vodárnu a "zázračná" voda ze studánky tak teče ve všech libčeveských domácnostech přímo z kohoutku. Další zajímavou mezihru měl kostel  někdy v 70. nebo 80. letech si z něj chtěl udělat "chatu" nějaký pražský umělec - výtvarník. Lidi z okolí mu ale rozkradli materiál na opravu kostela, takže to po čase vzdal.

Rok 2014

Na kostelíku samotném se toho příliš nezměnilo, ale díky péči bezdomovce Pavla vypadá okolí přeci jen přívětivěji....

Židovský hřbitov Budyně nad Ohří

Nejstarší židovské osídlení Budyně nad Ohří je doloženo od první poloviny 16. století. V roce 1638 čítala místní komunita 11 rodin, v roce 1724 již 22 rodin (104 osob), v roce 1783 celkem 34 rodin, v roce 1880 se jednalo o 113 osob a v roce 1930 (při sčítání lidu) o 39 osob. Ve městě existovalo ghetto, které se nacházelo severně od náměstí. Založeno bylo již v 16. století a dodnes se dochovala část domů v přestavbách. Asi 200 metrů od náměstí se v Ostrovní ulici nachází synagoga. Původně dřevěná synagoga byla v první polovině 19. století přestavěna ve zděnou pozdně klasicistní budovu s pozdně rokokovým průčelím. Činná byla do druhé světové války, dnes slouží jako skladiště a je kulturní památkou.

Více fotografií na Židovský hřbitov Budyně n.O.

Židovské hřbitovy v Budyni existovaly dva. Starý hřbitov se nacházel u městských hradeb při severozápadní baště. V roce 1787 byl uzavřen a postupně zlikvidován. Novější hřbitov se nachází zhruba kilometr jihovýchodně od centra města Budyně nad Ohří, a to v poli, napravo od silnice do Vrbky. Založen byl zhruba v roce 1785 a rozkládá se na celkové ploše 2910 m2.  Čítá asi 200 náhrobků, přičemž nejstarší dochovaný pochází z roku 1798 (jiný zdroj uvádí náhrobek z roku 1764, přenesený ze starého hřbitova). Poslední pohřeb zde proběhl patrně v roce 1938. Součástí hřbitova je i novorománská obřadní síň z druhé poloviny 19. století.  V interiéru stavby se dochovaly zbytky iluzivní výmalby.

Hřbitov ohraničuje vysoká kamenná zeď a je uzamčen.  Rovněž k němu nevede žádná cesta. V roce 2002 započala jeho rekonstrukce.                                             (Wikipedia)

Hřbitov židovský nacházel se od dávna na valech za hradební zdi okolo nynější bašty, kde ještě na počátku tohoto století pomníky židovské se nalézaly. Všemocný toho času radní Alois Reiter, nechal tyto pomníky vyzvednouti a užil jich za dlažební kámen do pivovaru. Jiné kameny s nápisy židovskými zasazené do zdi ve valech, roznesli  vůkolní domkáři  na stavbu svých chlévků v létech padesátých, tak že nezůstala jediná památka připamatujíci na věčný mír a pokoj toho místa. Jediné jméno na „Židovském krchově" se zachovalo. Hřbitov tento zrušen byl na rozkaz císaře Josefa II. r. 1787.

Již r. 1785. byli židé na radnici svoláni, aby si vyhledali místo pro nový hřbitov, že starý přijiti má ku kasírováni. Koupili si tudíž židé kus před časem vypuštěného „Matkobožského" rybníku, kde založili hřbitov nový. Nejstarší náhrobek na tomto novém hřbitově pochází z r. 1798. a pochována tam byla Barbora Breidlová, dcera Itziga z Libochovic.       

(Antonín Janda - Dějiny města Budyně nad Ohří, 1892)