čtvrtek, října 23, 2014

Křížek na ostrově sv. Klimenta - Hostěnice

Ve stínu dvou lip stával křížek na ostrově sv. Klimenta u obce Hostěnice. Dnes stojí dál, ale už jen pod jednou lípou, neboť jeden ze stromů byl letos z mě naznámého důvodu pokácen.

Květen 2009

O POMOC A POŽEHNÁNÍ PROSÍME TĚ PANE,
ODE VŠEHO ZLÉHO ZACHOVEJ NÁS PANE.

POSTAVENO KU SLÁVĚ BOŽÍ
LÉTA PANĚ 1944

úterý, října 21, 2014

Morový sloup Panny Marie - Doksany


Projdeme-li hlavní branou doksanského kláštera - zámku, ocitneme se na rozlehlém prvním nádvoří, kde nás na první pohled upoutá vysoký morový sloup se sochou Panny Marie z roku 1684, postavený na památku velké morové epidemie, která řádila v Čechách mezi lety 1679 - 1681.
Jedná se o raně barokní dílo neznámého autora. František Beneš ve svém popisu Doksan(viz. Památky, 1863) připisuje zásluhy za postavení sloupu poslednímu proboštovi Winkelburgovi, což je zřejmě omyl, neboť ten stál v čele kláštera až od roku 1754.

Nicméně za jeho správy došlo k renovaci sloupu o čemž svědčí ozdobný nápis na levé(jižní) straně podstavce. Rok v kterém k renovaci došlo je ukryt v nápise jako chronogram.  Dle mých výpočtů, pokud jsou správné, to byl rok 1767.




Matka Boží s Ježíškem - nádhera
Základní podstavec sloupu zdobí sochy čtyř světců. Na východ se dívá sv. Augustin(s knihou v biskupském rouchu) - patron teologů a pivovarníků. Na jižní straně je socha sv. Šebestiána - patrona vojáků, střelců, hrnčířů, kartáčníků a obchodníků s kovovým zbožím. Sv. Šebestián a sv. Roch jsou spolupatrony ve skupině svatých pomocníků v boji proti moru a jejich sochy bývají součástí morových sloupů nejčastěji. Sv. Roch z Montpellier, hlavní patron proti moru, stojí na severní straně s rukou ukazující na hnisavou ránu na noze. Velmi často bývá zobrazen se psem, který mu dle legendy nosil jídlo v době, kdy byl Roch nakažen morem. A směrem západním vzhlíží sv. Norbert - biskup, zakladatel řádu premonstrátů a patron Čech, kterého v mládí z koně srazil blesk při jehož úderu Norbert uslyšel hlas kárající ho na jeho dřívější život. Takto se obrátil dosud spíše světsky založený podjáhen k hluboké víře. Norbert se dal vysvětit na kněze a stal se potulným kazatelem. Jeho ostatky se od roku 1627 nacházejí v Praze na Strahově, přičemž přes zimu roku 1626 byly  uloženy v Doksanech po přesunu z Magdeburku. Často bývá zobrazován s monstrancí. V Doksanech má díky vandalismu zurážené ruce.

sv. Augustin a sv. Šebestián

sv. Norbert a sv. Roch
Nápis za sv. Norbertem mluví o moru, hladu a válce a prosí o pomoc Matku Boží. V nápise je opět ukryt chronogram. Tentokrát jsem se dostal k letopočtu 1688, což je o 4 roky více než se uvádí v literatuře jako rok postavení sloupu. Buď jsem špatně počítal nebo.... nevím.

Ozdoba podstavce a proboštská pečeť. Ta ukazuje sv. Materna v biskupském ornátě s infulí a berlou.

Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul. Epidemie měla asi 100 tisíc obětí. Předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.

Ve středověku byly morové rány často chápány jako boží trest. To stimulovalo rozvoj různých hnutí, od kajícných flagelantů po husity kritizující panující mravy a nepravosti. Řádění morových epidemií zdůrazňovalo téma smrti, které se objevuje ve výtvarném umění. Jako ochránce proti moru byl uctíván svatý Šebestián, v 15. století po záchraně Kostnice v době koncilu se šíří kult svatého Rocha.
pCh(s pomocí wikipedie)


neděle, října 19, 2014

Kostel sv. Jakuba nedaleko Libčevse

Po silnici z Lovosic směrem na Most jsem jel mnohokrát, ale až v roce 2011 mě napadlo zastavit u Lahovic u zchátralého kostelíka sv. Jakuba Většího. Kostelík byl zarostlý roštím, střecha rozpadlá, vchod zazděný. Tak skončilo kdysi vyhledávané poutní místo na úpatí Křížové hory.

Teprve letos jsem zaznamenal, že se u kostelíka něco děje, neboť jaksi vykoukl z houští a je teď ze silnice nepřehlédnutelný a tak jsem se k němu po třech letech vydal znovu. Bohužel happyend nečekejte. Přes snahu společnosti Kampanila(která mezitím v podstatě zanikla) a církve se neblahý osud kostelíka zatím odvrátit nepodařilo. Pouze došlo k odstranění náletů a do kaple "Zázračného pramene" se nastěhoval místní bezdomovec, který nyní udržuje okolí kostela v přijatelném stavu. Díky tomu, že je na kostelík nyní vidět, začali u něj zastavovat turisté a reportáž o něm natočila dokonce i Česká televize  - ČT24/regiony - Zchátralou kapli u Libčevsi udržuje místní bezdomovec


Následují fotografie zveřejnila na facebooku skupina "Středohoří sobě", která se mimo jiné pokouší o záchranu tohoto poutního místa. Viz. Lahovický hřebenáč. Člen této skupiny pan Jan Kvapil dokonce vydal turistickou brožurku o studánkách v okolí Libčevse, kterou si můžete zakoupit v eshopu na http://www.svetmistopisu.cz

Fotka na pravé straně je z roku 2003. Foto na levé straně a fotky interiéru pocházejí z roku 1955 a organizátoři "Lahovického hřebenáče" je získali v databázi Národního památkového ústavu.

 


Více informací  o tomto místě jsem nalezl na portálu geocashing.com (autor quapa + renekk) - v okolí kostelíka je umístěna keška.
Na počátku tohoto poutního místa byl sen písaře libčeveského panství Martina Schwarze, jenž ochořel těžkou horečkou. Zdálo se mu, že pokud se chce uzdravit, má vzdát hold svatému Jakubu Většímu u nedaleké studánky jemu zasvěcené. Učinil tak a skutečně se uzdravil. Následovně nechal v roce 1670 zbudovat malou kapli ke cti jmenovaného patrona studánky. Po 80 letech vedl zvětšující se příliv poutníku s podporou libčeveského duchovního Kašpara Himmela k postavení většího poutního kostelíka, což povolili rukou nedílnou majitel panství Ferdinand Filip z Lobkovic a biskupská konzistoř v Litoměřicích. Stavba byla vznesena v letech 1751 až 1754, ke slavnostnímu vysvěcení přišlo procesí z Libčevsi za zvuku trub a tympánu a slavnostní kázání pronesl farář ze Želenic. Stavitel je ovšem neznámý. Již dříve (12. dubna 1747) zde bylo založeno zbožné bratrstvo svatého Jakuba Vetšího, které se o kostel i kapli staralo. Je zachován i inventář z roku 1778, evidující pět černých obleků pro nosiče sochy svatého Jakuba v procesí, paruky, jednu velkou sochu svatého Jakuba a jednu malou pro potřeby pohřbu včetně futrálu. Po josefínských reformách prišel úpadek poutního ruchu. V roce 1808 kostel značně poškodila bouře, ale zanedlouho byl opět opraven péčí Františka Langeckera. Po nuceném vysídlení původního německého obyvatelstva po druhé světové válce opadnul zájem o kostel a spolu s ním i o studánkovou kapli. Vnitřní zařízení bylo zničeno či rozchváceno. Starší studánková kaple sice byla koncem 90. let 20. století opravena občanským sdružením Kampanila, ale dnes už se opět začíná podobat svému sousedu – kostelu svatého Jakuba, který je na pokraji zhroucení. Ani z této studánky se zrejmě nenapiješ, je zanesená. Pokud se v brzké době nenajde nějaké vhodné využití tohoto zajímavého areálu, bude zrejmě odsouzen k zániku.

Rok 2011


 


Nedaleko kostela stojí malá kaple v níž kdysi vyvěral "zázračný pramen". Ten se vytratil společně s procesími na jeho počest. Pramen prý zmizel proto, že obec Libčeves si pod kaplí vybudovala vodárnu a "zázračná" voda ze studánky tak teče ve všech libčeveských domácnostech přímo z kohoutku. Další zajímavou mezihru měl kostel  někdy v 70. nebo 80. letech si z něj chtěl udělat "chatu" nějaký pražský umělec - výtvarník. Lidi z okolí mu ale rozkradli materiál na opravu kostela, takže to po čase vzdal.



Rok 2014
Na kostelíku samotném se toho příliš nezměnilo, ale díky péči bezdomovce Pavla vypadá okolí přeci jen přívětivěji....






úterý, října 07, 2014

Židovský hřbitov Budyně nad Ohří

Nejstarší židovské osídlení Budyně nad Ohří je doloženo od první poloviny 16. století. V roce 1638 čítala místní komunita 11 rodin, v roce 1724 již 22 rodin (104 osob), v roce 1783 celkem 34 rodin, v roce 1880 se jednalo o 113 osob a v roce 1930 (při sčítání lidu) o 39 osob. Ve městě existovalo ghetto, které se nacházelo severně od náměstí. Založeno bylo již v 16. století a dodnes se dochovala část domů v přestavbách. Asi 200 metrů od náměstí se v Ostrovní ulici nachází synagoga. Původně dřevěná synagoga byla v první polovině 19. století přestavěna ve zděnou pozdně klasicistní budovu s pozdně rokokovým průčelím. Činná byla do druhé světové války, dnes slouží jako skladiště a je kulturní památkou.




Více fotografií na Židovský hřbitov Budyně n.O.

Židovské hřbitovy v Budyni existovaly dva. Starý hřbitov se nacházel u městských hradeb při severozápadní baště. V roce 1787 byl uzavřen a postupně zlikvidován. Novější hřbitov se nachází zhruba kilometr jihovýchodně od centra města Budyně nad Ohří, a to v poli, napravo od silnice do Vrbky. Založen byl zhruba v roce 1785 a rozkládá se na celkové ploše 2910 m2.  Čítá asi 200 náhrobků, přičemž nejstarší dochovaný pochází z roku 1798 (jiný zdroj uvádí náhrobek z roku 1764, přenesený ze starého hřbitova). Poslední pohřeb zde proběhl patrně v roce 1938. Součástí hřbitova je i novorománská obřadní síň z druhé poloviny 19. století.  V interiéru stavby se dochovaly zbytky iluzivní výmalby.
Hřbitov ohraničuje vysoká kamenná zeď a je uzamčen.  Rovněž k němu nevede žádná cesta. V roce 2002 započala jeho rekonstrukce.                                             (Wikipedia)


Hřbitov židovský nacházel se od dávna na valech za hradební zdi okolo nynější bašty, kde ještě na počátku tohoto století pomníky židovské se nalézaly. Všemocný toho času radní Alois Reiter, nechal tyto pomníky vyzvednouti a užil jich za dlažební kámen do pivovaru. Jiné kameny s nápisy židovskými zasazené do zdi ve valech, roznesli  vůkolní domkáři  na stavbu svých chlévků v létech padesátých, tak že nezůstala jediná památka připamatujíci na věčný mír a pokoj toho místa. Jediné jméno na „Židovském krchově" se zachovalo. Hřbitov tento zrušen byl na rozkaz císaře Josefa II. r. 1787.
Již r. 1785. byli židé na radnici svoláni, aby si vyhledali místo pro nový hřbitov, že starý přijiti má ku kasírováni. Koupili si tudíž židé kus před časem vypuštěného „Matkobožského" rybníku, kde založili hřbitov nový. Nejstarší náhrobek na tomto novém hřbitově pochází z r. 1798. a pochována tam byla Barbora Breidlová, dcera Itziga z Libochovic.       
(Antonín Janda - Dějiny města Budyně nad Ohří, 1892)  

Dějiny Židů v Budyni nad Ohří

tak jak ji sepsal pan ANTONÍN JANDA, učitel v Budyní n.O. - 1892

Když v r. 70. po narození Krista Pána Židé v Palestýně proti Římanům, nechtice jim na dále býti poplatnými, se vzbouřili, přitrhl Titus, syn císaře Vespasiana s ohromným vojskem před Jerusalem, města toho dobyv, chrám jeho vyvrátil a na statisíce Židů bud pobil nebo do otroctví do všech končin světa rozvedl. Od té doby ztratili židé nejen svoji pravou vlast, ale i národní svou samostatnost a byli odkázáni na milost a nemilost národů, ku kterým se do otroctví dostali. Avšak při všem protivenství a při všech svízelích a útrapách nespustili se viry své a svých tradic a zachovali tyto do dnešního dne a to stalo se jen tím, že věřili v pravého Boha a vystříhali se modloslužebnosti.

U všech národů, kam se Židé dostali, byli pronásledováni a všelijak souženi i týráni, pouze u národů Slovanských, mírumilovných a v mravech ušlechtilých, nalezli milého útulku a upřímného přijetí. Přišli tudíž, když byli jinde ze země vypuzeni a o všechen svůj  majetek oloupeni, do zemí Slovanských, hlavně do Čech, Moravy, Slezska, Polska a Ruska. Stalo se to nejvíce v V. a VI. století po Kr. V Čechách se rodiny jejich usazovaly nejprve ve městech a to původně v Praze pod Vyšehradem, později ve Starém Městě, kde se také jejich nejstarší hřbitov ze století VII. nalézá, neboť se tam nachází pomník z r. 606. po Kr.

Starý židovský hřbitov v Roudnici nad Labem

Starý židovský hřbitov v Roudnici nad Labem se nachází zhruba kilometr západně od vlakového nádraží v Roudnici nad Labem, mezi ulicemi Třebízského a Farského. Založen byl v roce 1613 a poslední pohřeb zde proběhl asi v roce 1896. Rozkládá se na celkové ploše 4679 m2 a nachází se zde na 1700 náhrobků. Řada z nich jsou velmi cenné náhrobní kameny, vyvedené v barokním, renesančním a klasicistním slohu. Nejstarší náhrobní kámen, který byl na tento hřbitov přenesen ze středověkého hřbitova, pochází z roku 1611. Středověký hřbitov se nacházel v místě augustiniánského kláštera u zámku. V severní části hřbitova je možno nalézt skupinu hrobů mučedníků, kde jsou pohřbeny oběti pogromů. Hřbitov nebyl výrazně poničen během druhé světové války ani za minulého režimu. Tehdy sice existovaly snahy o přeměnu hřbitova na park, bylo jim však zabráněno. V 90. letech vznikla nová vstupní brána a hřbitov byl zrekonstruován za podpory místního podnikatele Michala Horáčka. Součástí areálu hřbitova je dnes opuštěný dům hrobníka, v minulosti využíván k bydlení, a vozovna, používaná jako garáž. 
Hřbitov je majetkem Federace židovských obcí a v roce 1992 byl prohlášen kulturní památkou. Je volně přístupný, a to z nově zbudovaného prostranství při Farského ulici. (zdroj Wikipedia)

Nový židovský hřbitov Roudnice n.L.

Nový židovský hřbitov v Roudnici nad Labem se nachází na západním okraji města Roudnice nad Labem v ulici U Hřbitova, naproti městského hřbitova. Založen byl v roce 1890 po vyčerpání kapacity starého židovského hřbitova a celková rozloha hřbitova čítá 4473 m2. Pohřby zde probíhaly i po druhé světové válce. V období socialismu byly téměř všechny náhrobní kameny rozkradeny jako stavební materiál a takřka zcela zanikla i zeď kolem hřbitova. V roce 1985 došlo k požáru místní obřadní síně v maurském slohu, z níž zbylo pouze obvodové zdivo. Po roce 1990 došlo k obnovení obvodové zdi a zabezpečení hřbitova před vandaly. Vzhledem ke zmíněným krádežím se však dochovalo pouze deset náhrobních kamenů z let 1899 až 1943.
Od roku 2002 probíhá rekonstrukce hřbitova, který je majetkem Federace židovských obcí. Hřbitov je uzamčen. (zdroj Wikipedia)

Černobílé fotografie pocházejí z roku 2000, kdy areál hřbitova nebyl ještě oplocen a sloužil jako skládka nebo cíl procházek za účelem vyvenčení domácích mazlíčků.
Následují fotografie pořízené v roce 2008, kdy byl již hřbitov oplocen a udržován

pondělí, října 06, 2014

Přehled domů v obci Nové Dvory dle čísel popisných

Následující dokument je převzat z místní kroniky obce Nové Dvory (http://www.nove-dvory.cz). Historickou část zpracoval koncem 19.století pan Antonín Janda, budyňský učitel a archivář. Jeho práci doplnila svými poznámkami bývalá kronikářka Šárka Fričová. Oběma patří můj bezmezný obdiv.

Vývoj zástavby v obci Nové Dvory - autor Šárka Fričová 2009


Jak jsem již uvedla, historické záznamy o počtu obyvatel v obci bývají někdy spojené i se záznamem počtu domů (nebo gruntů)  a umožňují nám vytvořit si alespoň zjednodušený obrázek o vývoji zástavby obce. Doplníme-li uvedené informace ještě o zákresy charakteru obce na jednotlivých historických mapách, vyvstává před námi obraz vesnice  se svými proměnami hned za celá století.

neděle, října 05, 2014

Major Zeman v Doksanech


V 11. díle seriálu s názvem "Křížová cesta", při honbě za agentem Bláhou a při vyšetřování krádeže uměleckých památek, zavítal major Zeman i do kláštera v Doksanech. Zde se přesvědčil o zákeřnosti a zlolajnosti církve, odhalil místní lumpy, nicméně agent Bláha mu zase utekl...

Seriál se natáčel v roce 1976, tedy cca rok poté co neznámí zloduchové vyloupili doksanský kostel. Škoda, že jim major Zeman nepřišel na stopu a cenná umělecká díla mezi než patřila i vzácná ikona Madonny doksanské - prastaré kopie obrazu Vladimírské matky Boží, se již nenašla.

Více zde - Major Zeman v Doksanech


Statek u Jelitů

Statek č. 3 "U Jelitů" - patříval rodině Tachecích než z něj místní JZD udělalo prasečák. Zde se můžete podívat, jak to dopadlo.

Pohlednice z roku 1929


pátek, října 03, 2014

Chvalín - pohlednice a fotografie


(cca 1929) Chvalínská náves s kapličkou sv. Jana Nepomuckého z roku 1725. Vpravo dnes již neexistující statek čp. 13, který patřil rodině pana Václava Mouchy, kterou místní bolševici v rámci "Akce Kulak" vystěhovali z obce.


(cca 1929) Další memento kolektivizace a jezeďáckého hospodaření je statek čp. 3 - "U Jelitů", který patřil rodině Tachecích. Zde se můžete podívat, co dokázala péče socialistického hospodáře a zub času.