Aktuality

• Jiří Padevět - Květnový lynč - o událostech po osvobození Roudnice n.L. v roce 1945

07 října 2014

Dějiny Židů v Budyni nad Ohří

tak jak ji sepsal pan ANTONÍN JANDA, učitel v Budyní n.O. - 1892

Když v r. 70. po narození Krista Pána Židé v Palestýně proti Římanům, nechtice jim na dále býti poplatnými, se vzbouřili, přitrhl Titus, syn císaře Vespasiana s ohromným vojskem před Jerusalem, města toho dobyv, chrám jeho vyvrátil a na statisíce Židů bud pobil nebo do otroctví do všech končin světa rozvedl. Od té doby ztratili židé nejen svoji pravou vlast, ale i národní svou samostatnost a byli odkázáni na milost a nemilost národů, ku kterým se do otroctví dostali. Avšak při všem protivenství a při všech svízelích a útrapách nespustili se viry své a svých tradic a zachovali tyto do dnešního dne a to stalo se jen tím, že věřili v pravého Boha a vystříhali se modloslužebnosti.

U všech národů, kam se Židé dostali, byli pronásledováni a všelijak souženi i týráni, pouze u národů Slovanských, mírumilovných a v mravech ušlechtilých, nalezli milého útulku a upřímného přijetí. Přišli tudíž, když byli jinde ze země vypuzeni a o všechen svůj  majetek oloupeni, do zemí Slovanských, hlavně do Čech, Moravy, Slezska, Polska a Ruska. Stalo se to nejvíce v V. a VI. století po Kr. V Čechách se rodiny jejich usazovaly nejprve ve městech a to původně v Praze pod Vyšehradem, později ve Starém Městě, kde se také jejich nejstarší hřbitov ze století VII. nalézá, neboť se tam nachází pomník z r. 606. po Kr.


Živili se nejvíce obchodem, jelikož pozemkův žádných zakupovati si nesměli, a ani domů stavěti jim nedovoleno. Později pak usazovali se také ve venkovských městech a to za hradbami, nejsouce přijímáni do města jakožto jinověrci. Ponejvíce bývali poddáni pánům, kteří nad nimi ochranu (Schutz) drželi, a proto jim také Schutzjud říkali. Takový Schutzjud povinen byl pánu svému každoročně jistý poplatek odváděti(Schutzgeld); za to jim povoleno za městem baráky si postaviti a za hradbami obchod provozovati. Barák neboli domek tento nebyl ale nikdy vlastnictvím toho, kdo si jej postavil, ale patřil pánu, který s nim naložiti mohl, jak sám za dobré uznal. Ani svých vlastních jmen neměli, a říkali si asi takto: Moses Bar Chajim, t. j. Mojžíš syn Jachima. Teprve nařizením císaře Josefa II. r. 1780. musili si Židé nějaké přijmení dáti a tu si pak dávali jména buď kmene svého, jako: Katz, Löwi a pod., nebo po místech, kde se zdržovali, jako: Budinský, Martinoveský, Radimský, Raudnitz a pod. — Při všech těchto svízelích a protivenstvích vynikali Židé zvláštní šetrností, tak že mnohé rodiny znamenitého jmění se domohli a tak pomáhajíce pánům svým v mnohých peněžních nesnázích, mnohých výhod od nich poznenáhlu si vymohli a dosáhli.

Tak víme z dějin Budyňských, že jeden takový mohovitý Žid postavil nynější panský mlýn r. 1535., o kterém již dříve zmínka se děje. Zajisté že cestování a nádherymilovný pán Jan Zajíc z Hazmburka potřeboval mnoho peněz a tu obrátil se začasté na žida výše jmenovaného, který ho penězy zaopatřil, ano i mlýn na svůj náklad postavil, za kteroužto ochotu dovolil mu Jan z Hazmburka, aby se stal pachtýřem neboli doživotním uživatelem mlýna toho. Jinak se ani nápis na mlýně vysvětliti nedá. Mlýn pak sám byl vlastnictvím pana Zajíce, jakož i potomkův jeho. Z toho tedy zřejmo, že Židé bývali v Budyni usedli již v XV. a XVI. století. Na zmíněné dřevorytině spatřuje se předměstí židovské vpravo na vyobrazeni Budyně, tam kde se dosud ještě nalézá.


Dle výpovědi očitého svědka Bohumila Löwnera, rozeného r. 1823. stávala původní modlitebna židovská v městě v domě p. Leon. Dvořáka v č. 37. Sdělil se mnou, že jej jako malého hošíčka vzal jeho dědeček za ruku a vedl jej k domu tomu, který tehdáž v zříceninách stál, a ukázav mu ho, pravil: „Pohleď sem, to bývala naše první modlitebna" Zdi domku toho byly ještě vysoké, s velikými okny a vnitřek červeně malován. Pravděpodobno bude, že při ohni r. 1759. vyhořela spolu tato stará modlitebna, a že židé si potom vystavěli novou modlitebnu na příhodnějším pro ně místě, která dosud stojí. Bývala kryta šindelem a strop měla dřevěný. Aby jim také neshořela jako původní, opravili ji židé r. 1827. tím způsobem, že strop dřevěný nahradili klenutým a střechu šindelovou pokryli taškami. V modlitebně této chovají židé též prapor podobný cechovním barvy žluté, z r. 1800.
Hřbitov židovský nacházel se od dávna na valech za hradební zdi okolo nynější bašty, kde ještě na počátku tohoto století pomníky židovské se nalézaly. Všemocný toho času radní Alois Reiter, nechal tyto pomníky vyzvednouti a užil jich za dlažební kámen do pivovaru. Jiné kameny s nápisy židovskými zasazené do zdi ve valech, roznesli  vůkolní domkáři  na stavbu svých chlévků v létech padesátých, tak že nezůstala jediná památka připamatujíci na věčný mír a pokoj toho místa. Jediné jméno na „Židovském krchově" se zachovalo. Hřbitov tento zrušen byl na rozkaz císaře Josefa II. r. 1787.
Již r. 1785. byli židé na radnici svoláni, aby si vyhledali místo pro nový hřbitov, že starý přijiti má ku kasírováni. Koupili si tudíž židé kus před časem vypuštěného „Matkobožského" rybníku, kde založili hřbitov nový. Nejstarší náhrobek na tomto novém hřbitově pochází z r. 1798. a pochována tam byla Barbora Breidlová, dcera Itziga z Libochovic.



Schutzgeld (daň pánovi) přestali židé platiti r. 1848. Ještě r. 1847. platil zmíněný Boh. Löwner tento poplatek 1 zl. 30 kr. šajnů do důchodu panského.

Když vypukla r. 1715. mezi židy morová nákaza, bylo mnoho židů pochováno na „Lada," jelikož jim magistrát nedovolil, aby mrtvé své pochovávali v blízkosti města.
Roku 1751. dne 10. února nařízeno pekařům zdejším, aby Židům více chleba nepekli, než pro domácí spotřebu, sice že jim budou pece sbořeny.
Roku 1734. stěžovali si měšťané krajskému úřad u, že židé vedou obchod v obilí, a že se jim tudíž v jich obchodě újma děje. Totéž opakovalo se r. 1773., tak že zapovězeno bylo židům a jiným vrchnostenským obyvatelům vésti obchod v obilí. Po roce 1848. přestaly všechny tyto zákazy, nebot novými zákony dovoleno bylo nejen židům svobodně obchod vésti, ale i domy a pole si do vlastnictví kupovati.
Dříve nemívali žádné školy a tudíž nechali vyučovati dítek svých u soukromých učitelů. Teprve r. 1852. přičiněním Gabriele Tausiga postavili si vlastní budovu na místě bývalého domku č. XII., který patřil Bernardu Hofnerovi. Vyučováni děje se bohužel v řeči německé.
Za školou nachází se koupelna(mikve) v domku č. VI. vystavěna téhož roku jako škola. Původní koupelna bývala v domku č. XIV., patřící nyní Janu Leníkovi. V této koupelně nacházela se v zemi jáma, do které se nalila voda a v té se pak koupali. Původní domy židovské číslovány jsou čísly římskýmí a bývalo jich celkem dvacet.

Žádné komentáře: