Prachová

Kousek od Polep, mezi obcemi Hrušovany a Encovany, leží na malém návrší ruiny kostela "Prachová". Kdysi zde byla i osada stejného jména, ale ta pravděpodobně zanikla za husitských válek. Na rozvalinách starého kostela byl v 19. století postaven kostel nový, zasvěcený sv. Václavovi. Ten zas svou péčí zruinovali bolševici. 

Přístup ke kostelíku je snadný(je zakreslen i na turistických mapách) a tak při cestě na Liběšice stojí zato udělat malou zastávku.

Stručná historie SDH Nové Dvory

Náš sbor byl založen v roce 1908, kdy se několik občanů naší obce rozhodlo založit ochranný spolek k ochraně majetků a zdraví občanů, dle hasičského hesla „Ni zisk, ni slávu - bližnímu ku pomoci, vlasti ku prospěchu“.

Obec Nové Dvory se nachází nedaleko památné hory Říp v bývalém okrese Roudnice n.L. a tudiž byl náš sbor členem bývalé župy Podřipské.

Po založení sboru se členové věnovali hlavně výcviku. Cvičilo se s ruční zápřahovou stříkačkou a hákovými žebříky. V případě požáru zasahoval sbor v naší obci nebo v sousedních obcích ve Chvalíně, Rohatcích a Hrobcích. U sboru byl též založen pohřební odbor, který v případě úmrtí některého člena finančně přispíval pozůstalé rodině. Též velice činná byla samaritská stráž sboru, která poskytovala první pomoc občanům naší obce a všem těm, kteří potřebovali ošetřit. Na příklad v roce 1939 samaritská stráž poskytla ošetření lehčího rázu ve 25. případech.

Hasičská technika a výzbroj sboru byla v roce 1935, hasičská ruční čtyřkolová stříkačka, dva hákové žebříky, 20 košů na vodu, 260 m. hadic, naviják na hadice, zvedák ke stříkačce a velká lucerna. Vybavení samaritní stráže bylo, 1 ks. nosítek, jedna nástěnná lékárna ve zbrojnici a šest kusů samaritánských toreb.

Jednou z činnosti sboru bylo pořádání vzpomínkových akcí například Vatry k uctění památky

T.G.Masaryka, Mistra Jana Husa a dalších významných činitelů. Dále členové sboru hráli divadelní představení, pořádali přednášky,taneční zábavy a řadu různých společenských akcí. Možno říci, že hasiči byli jedni z předních nositelů kulturního a společenského života v naší obci. Spolupráce s okolními sbory byla dobrá a členové sboru se účastňovali mnoha župních sjezdů, cvičení a oslav kde aktivně vystupovali. Na těchto setkáních byly navazovány přátelské styky mezi hasičskými sbory.V roce 1939 náš sbor prodal již nevyhovující a zastaralou stříkačku a zakoupil z prostředků sboru novou motorovou stříkačku DS 16 s předvozkem a 200 m. hadic. Stříkačku vyrobila a dodala firma R.A. Smekal Slatiňany. Cena stroje byla 31.000 Kčs. a obecní úřad přispěl částkou 5.000 Kčs.

Doksanský most

Chodíme a jezdíme po něm, ale známe ho vůbec?  Most u Doksan, důležitý spojník břehů řeky Ohře mezi Brozany a Doksany. Koho z nás  by napadlo, že právě on letos na jaře oslaví  své kulatiny? Přesně 15. dubna  uplyne 80. let od započetí jeho stavby. Ale pojďme si přečíst, co o něm napsal v roce 1928 sám Ing. J. Kubišta: 

Stavba mostu v roce 1928

Dne 15. dubna 1928 započato bylo se stavbou nového železobetonového mostu přes Ohři mezi Brozany a Doksany, pod nynějším dřevěným mostem pontonovým. Provádí se ze železového betonu o třech otvorech 11,60; 49,90 a 11,60 m světlosti. Střední otvor o světlosti 46,90 m jest konstrukce s horními obloukovými nosníky ze železového betonu s táhly a se zavěšenou mostovkou. Krajní pole, světlosti po 11,60 m, jsou prosté trámy železobetonové. Volná šířka mostu jest 7,40 m, z čehož připadá 4,80 m na dlážděnou vozovku a po 1,30 m na oboustranné chodníky.

Most počítán jest na zatížení I. třídy, t. j. strojní oračkou o váze 22 tuny. Pilíře mostu z prostého betonu založeny byly ve hloubce 30 m pode dno řeky na tvrdém modrém slínu pomocí jímek, při čemž byla voda strojově čerpána centrifugálními pumpami. Na stavbu spotřebováno celkem 1,500 m 3 betonu a 1,400 q prutového železa. Se stavbou mostu spojena jest i stavba příjezdných silnic na obou březích řeky Ohře o celkové délce 1,300 m a šířce silnice 7,0 m.

Most bude státi 1.250.000 Kč, stavba silnic 350.000 Kč, celkem 1.600.000 Kč. Stavbu provádí firma Kapsa &Miller, úředně autorisovaní stavební inženýři z Prahy VII.

Všechny práce dokončeny budou koncem listopadu 1928 a po zatěžkávací zkoušce bude most v prosinci t. r. předán veřejné dopravě. Tím splněno přání městyse Brozan, který dlouhá léta o stavbu jeho usiloval. Most jistě přispěje k rozvoji obce i celého kraje.

Doksansko - brozanský převoz. V pozadí
pontonový most, který se na zimu rozebíral.

Jen pro úplnost doplňuji, že zmiňovaný pontonový most stával na místě tehdejšího brodu, tj. o něco výše proti proudu řeky Ohře. Jeho umístění zachycuje pohlednice vlevo. Stával mezi přívozem a dnešním mostem.  Jak uvádí Václav Voborský, pontonový most byl vystavěn ve stejné době jako cukrovar v Doksanech,  aby mohli brozanští hospodáři dovážet řepu do Doksan. Tento most však nebyl stálý a každého jara musel být rozebrán, aby nebyl odplaven velkou vodou. Což se samozřejmě několikráte stálo a jeho zbytky  byly dokonce nalezeny až u Terezína.

Výstavbou nového železobetonového mostu byla zároveň opuštěna prastará cesta z Brozan do Doksan, jejíž původ sahal hluboko do minulosti. 

Šárka F.
(drobné úpravy pCh)

Doksany - historie kláštera dle F. Beneše

Doksany, býv. královský, panenský klášter Praemonstrátek nad Ohří

Sepsal František Beneš, c.k. konservator - 1863


   
   

   

   

  

Kuželky u Moravců - Husáků

Tak takhle se u Moravců(dříve hostinec "U Husáků") koulely kuželky. Něco podobného bychom dnes u hospody taky potřebovali... Druhý zprava můj děda "Francina" Chládek. Odhaduju ho tak 17-18 let, což by znamenalo, že foto je z let 1937-8 plus minus....(aktualizace - vypadá to na rok 1940)
Jak zjistil soused Petr Moravec, malý kluk sedící uprostřed fotky je jeho otec Karel Moravec a pán s koulí (zcela vpravo) jeho děda Karel Moravec st., který měl dům č.p. 41 od roku 1934 v pronájmu a provozoval zde obchod - koloniál. Později, v roce 1941 pan Moravec tento dům zakoupil do svého vlastnictví.

Střed obce (údajně 1938). Vlevo restaurace u Husáků, dále  statek Legnerů, vpravo č.p 3 - Jakeš a kaplička sv. Jana Křtitele zbouraná v roce 1970.

Alodiální(svobodné) panství Doksany a zboží Malé Březno

Nedávno jsem se díky pracovníku oblastního muzea v Litoměřicích panu Oldřichu Doskočilovi dostal k výňatku z třináctidílného díla Johanna Gottfrieda Sommera "Daskönigreich Böhmen"(Království české) z roku 1833. Bývalému Litoměřickému kraji je věnován hned díl první a samozřejmě tu nechybí "Panství doksanské" v té době již dvě desetiletí ve vlastnictví rytíře Jana Antonína Lexy z Ahrenthalu. Je docela zajímavé podívat se na naše okolí očima té doby. K popisu panství je připojena i stručná charekteristika jednotlivých obcí, kde nechybí ani Nové Dvory a Chvalín.

Pro ty z Vás, kteří by snad zatoužili po celé Sommerově encyklopedii dodávám, že dílo je dostupné v některých vědeckých knihovnách, avšak bohužel pro mě v němčině. Jak jsem zjistil, dá se koupit i na internetu za pouhých 20 tisíc Kč, v originálním vydání knihkupectví J.G. Calveho, Praha, 1833.
Čechy, Litoměřický kraj (Böhmen, Leitmeritzer Kreis) Praha, knihkupectví J. G. Calveho 1833.

Doksany

gdguzguzgu u qguqg gq qug qu qug uqge quequ  qu gqug uqg qugeuq gqug qu qwe qrÄ?wwqwq

Siřejovice - historie obce

Článek z webových stránek obce Siřejovice - www.sirejovice.cz

Vesnice, s jejíž historií Vás v následujících řádkách seznámíme, leží v okrese Litoměřickém při státní silnici z Lovosic do Vrbičan. Tento kraj je velmi bohatý na přírodní krásy a již od dávných dob ho zdejší občané rájem a zahradou Čech nazývají. Od severozápadu je chráněn malebnými horami a vrchy, na kterých zůstalo dochováno mnoho pamětních míst, starých opevnění a zbytky rozbořených tvrzí a hradů našich slavných předků.

Obec jako na dlani a krásný pohled na Siřejovice, v pozadí se zříceninou loveckého zámečku “Windsor“ naskýtá se z okresní silnice na Želechovice. Nedaleko odtud můžete také spatřit vyvýšeninu čedičového vrchu Kohoutov (místní lidé ho však nazývají Humberkem), která má na hřebeni rozervanou průrvu připomínající vulkanický kráter vyhaslé sopky. Obě tato místa jsou vyhledávána výletníky především pro překrásný výhled do Litoměřického kraje.
První písemná zmínka o vsi se objevuje již v roce 1227 v darovací listině kláštera sv. Jiří na Pražském hradě a podle tehdejších historických pramenů zněl název obce Skirewici později pak Syrziewicz či Sirzewicze nebo Syrziowicze. Název obce si lze vyložit pravděpodobně ve spojitosti s osídlením (sirý – opuštěný) a i v případě Siřejovic, jak dokazuje vyvíjející se název obce, docházelo k jeho postupné změně podle hláskových zákonů.

Ve 14. století patřila ves Kaplířům, kteří zde nějaký čas dokonce i sídlili. Další zprávy o vsi jsou pak z roku 1400, kdy obec patřila p.Ješkovi ze Vchynic, který Siřejovice dle kupní smlouvy z 12.5. 1400 směnil s Janem z Vartenberka. Tato směna však byla příčinou různých pří, které na počátku 15. století vyvrcholily velikým sporem mezi rodem Vchynickým a Vartenberským. V kronice obce se uvádí, že důvodem sporů mezi oběma rody byla především zpupnosti zboží Siřejovického a dluh pana z Vartenberka, který za Siřejovice stále dlužil. V roce 1430 zastavil císař Zikmund za 1000 kop pražských grošů Siřejovice Janu Kaplíři ze Sulevic a toto zboží zůstalo součástí majetku Kaplířů až do roku 1623. Posledním majitelem byl Adam Kaplíř ze Sulevic, kterému byly Siřejovice odňaty a prodány Volfovi Ilburkovi, hraběti z Vřesovic za 29 750 zlatých. Obec pak opětovně ale pouze na krátkou dobu přešla do vlastnictví kláštera sv.Jiří v Praze, a to jen do doby než část vsi koupil Zikmund Brozanský z Vřesovic. Kronika obce dále uvádí velmi rozsáhlý seznam majitelů, kteří obec vlastnili a v neposlední řadě je zde uveden i František Preidl, rytíř z Hassenbrůnu, po kterém majetek zdědil továrník Emanuel Karsch. Ten dal poté obec věnem dceři Hedvice, která se později stala hraběnkou a majitelkou Čížkovického panství. Další dějiny obce jsou pak velmi úzce spojeny s dějinami blízkých Čížkovic. Při „pozemkové reformě“ přešla obec Siřejovice do záboru, díky kterému byl vytvořen zbytkový statek o 50 ha půdy a ostatní půda byla rozdělena mezi drobné zemědělce.

Uprostřed návsi na malém návrší strojí dominanta obce, starobylý kostel sv.Bartoloměje. První písemné prameny dokládají jeho existenci již roku 1384. V roce 1397 se stal farním a zůstal jím až do roku 1675, kdy byl přidělen k Čížkovické farnosti, která stávala v č.p.9. Kronika obce dále uvádí, že v těsné blízkosti kostela býval i hřbitov, kde byla pochována velká část rodu Kaplířů z Košťálova. Kostel byl vyjímečný především díky náhrobním kamenům tohoto rodu s vyrytými epitafy. Obecní kronikář pan Václav Kuntoš v kronice obce přímo uvádí texty těchto epitafů:

Leta 1587 v sobotu po sv.Barbory umřel uroz. pan Giržík Kaplírž…….

Leta 1588 tržetí nediel postní Pan Buh prostržedkem cžasné smrti z tohoto swiwta k sobě povolal uroz. paní Dorotu Beržkowskou…….

Leta 1591 ve crtwrtek před St.Matauschem dokonal žiwot svůj prostržedkem smrti z tohoto swieta wissel uroz. a statecž. ritirž p.Mikulásš Kaplírž z Sulewitz……..

Tyto náhrobní kameny se však během oprav, kdy byl kostel po celých dvacet let uzavřen, ztratily. Patrně tak tomu bylo z národnostních důvodů, aby bylo zastřeno původní osídlení obce. To totiž dokazuje i další okolnost. Výška kostelní věže byla totiž daleko vyšší s kopulí, kde byly kdysi uschovány listiny, které snad mohly doložit původní osídlení obce. Poslední majitelka Siřejovic paní hraběnka Hedvikou Kühne však nechala tyto listiny do jediné odnést na své panství do Čížkovic a jak uvádí kronikář pan Kuntoš: „Nikdo se již nedozvěděl jaké tajemství listiny vlastně skrývaly“. Kostel sám o sobě však stále odolával zubu času, a to až do doby, kdy nadešla první světová válka. 6. září 1916 neminulo totiž drancování ani kostel v Siřejovicích a odvezen neznámo kam byl nejen zvon „Hranač“ vážící 1 150 kg, ale i zvon „Poledňák“ vážící 485 kg. V kostele tak zůstal jen malý zvon o váze 95 kg. Mše se v této pro náš národ pohnuté době konaly střídavě německé a české. Průvody a oslavy „Božího Těla“ se nekonaly, poněvadž německá menšina nechtěla připustit oboujazyčnost. Prvý velký průvod o Božím Těle se konal teprve v roce 1919.

Na jihovýchodní straně od Siřejovic leží na mírné vyvýšenině zřícenina větrného mlýna a pozdějšího loveckého zámečku Windsor, který představuje v dnešní době už jen zbytky toho, co zbylo po velmi bohaté a rozmařilé rodině Tschinkel. Již z dálky upoutá pozornost návštěvníků těchto míst pro svůj neobvyklý tvar, který připomíná anglický letohrádek. To byl patrně i důvod k tomu, aby tato podobnost byla vyjádřena i v místním jménu – Windsor, převzatém v 19. století do našich místních jmen. Obyvatelé Siřejovic ale i blízkého okolí tutu zříceninu totiž nazývají Větrákem. Místo, na kterém zřícenina Windsoru stojí, má velmi příznivou větrnou polohu, což byl patrně i jeden z důvodů, proč tu byl vlastně kdysi mlýn (pravděpodobně podle holandského vzoru) vystavěn. První písemné záznamy o větrném mlýnu pocházejí z roku 1833, ale vše nasvědčuje tomu, že byl založen na přelomu 18. a 19. století a měl sloužit potřebám nejbližšího okolí. Tedy Siřejovicím, Vrbičanům a Keblicím. Obilí se zde mlelo až do roku 1870, kdy jej poslední z mlynářů jménem Kunze prodal bratrům Tschinklovým. Noví majitelé větrný mlýn zrušili a nechali je bezprostředně po koupi přestavět podle vzoru anglických letohrádků na lovecký zámeček. Jeho hlavní a přitom typickou součástí byla střední kruhová část, jejíž tvar i bělostná barva upoutávaly pozornost už z dáli. Od tohoto data přestavby se pravděpodobně datuje i nový úřední název – Windsor. Ale už v roce 1886 byl zámeček prodán ve veřejné dražbě. Poté vystřídal několik majitelů a nakonec zůstal zcela opuštěn. Stavba postupně chátrala a během první světové války, ale i po ní se tu ubytovávali různí potulní lidé. Poslední obyvatelem Windsoru je pravděpodobně výrobce hliněných předmětů, který žil v jeho sklepních prostorách od roku 1928 do roku 1930. Zámeček, který byl vyhledáván řadou malířů však v dnešní době velmi rychle chátrá, zarůstá náletovými dřevinami a není nijak zvlášť turisty vyhledáván.

K tomuto zámečku se ještě váže jedna příhoda, které se v dnešní době můžeme jen smát, ale tenkrát myslím si, nikomu do smíchu nebylo. Na úpatí Humberka stávala donedávna Strakova kaplička. Donedávna, vlastně je to jen několik málo roků, co musela ustoupit trase dálnice D-8, ale to je úplně jiná historie. Zpátky ke kapličce, v její blízkosti se totiž v roce 1866, kdy vypukla vojna mezi Rakouskem a Pruskem stala velmi zajímavá příhoda. Tehdy byl na Větráku mlynářem Kunz, který v osudný den seřizoval lopaty svého mlýna proti směru větru. Netušil, že se mu to stane osudným. Někdo na něho učinil hlášení u rakouských úřadů v pevnosti Terezín, že dává pruské jednotce smluvná znamení o pohybu rakouských vojenských jednotek. Rakušané milého Kunze bez milosti zatkli a věznili ho v Terezíně až do doby, než pruská vojenská jednotka odtáhla a kdy se také prokázalo, že udání bylo zcela bezdůvodné.

Vsí Siřejovice vedla také drážďanská a teplická silnice, která byla významnou spojnicí mezi Prahou a blízkým Saskem. Při této silnici stával podle záznamů pozemkové knihy čížkovického panství tzv. panská hospoda s řeznictvím a kupectvím. Tady zastavovaly kočáry a dostavníky cestou do Teplic nebo Drážďan s významnými osobnostmi. V 17..století tu např. zastavil arcivévoda Maxmilián, bratr císaře Rudolfa II., který se tenkrát odebral i s celým svým doprovodem na nedaleký Humenský vrch.

Připomeňme si ale i některá významná data, která se bezprostředně týkají života v naší obci. První škola v naší obci byla založena počátkem 19. století a stávala v bývalé farské zahradě, původně byla jednotřídní, ale už v roce 1877 byla otevřena třída druhá. Se stavbou nynější školní budovy se započalo dne 8. srpna roku 1892 a prvně se v ní vyučovalo 1. března 1893. V roce 1907 byla obec Siřejovice vzata pod ochranu Národní jednoty Severočeské se sídlem na Smíchově. Významným činitelem tohoto spolku byl pan Karel Maličký, český vlastenec, který prosazoval zájmy české menšiny především na severu Čech. Naši obec navštěvoval tento národní lidumil hlavně při různých slavnostech. Díky jeho vlivu mohl spolek v naší obci zakoupit v roce 1910 pozemky podél státní silnice pro stavbu rodinných domků pro české občany a velmi se snažil i o výstavbu nové české školy. Na jeho památku je na budově dnešního obecního úřadu v Siřejovicích umístěna pamětní deska, nesoucí jeho jméno. V době německé okupace však musela být pamětní deska uschována, a svého druhého odhalení se dočkala 8.6.1947. Karel Maličký zemřel v Praze a jeho pohřbu se zúčastnili i zástupci obcí z Lovosicka.

Bohužel ale nastal osudný rok 1914, který byl rokem válečným. Atentát na následníka rakouského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda de Este v Sarajevu byl počátkem vyhlášení všeobecné mobilizace císařem Františkem Josefem I. Ten nejprve svolal první výzvou do zbraně mužstvo aktivní náhradní záloh. Pak se ale stala neočekávaná věc a dle kronikáře se na stranu Srbska přidalo Rusko.

Vyhlášena byla tedy druhá výzva pro muže ve věku do 42 let a následně i ročníky do 50 let věku a Rakousko-Uhersko tak nakonec na straně trojspolku vstoupilo do války. V obci nastal velký hlad a nouze. V této kruté válce položilo život na frontách celkem 20 mužů naší obce. 17.5.1925 byl na jejich počest slavnostně odhalen pomník na památku padlých.

Samostatná Československá republika vznikla 28.10. 1918 a první obecní volby se v naší obci konaly dne 15.6.1919. Starostou obce Siřejovice byl zvolen pan Šafr Josef, náměstkem se stal pan Zich Jan. Dne 9.9.1919 zahájila nový školní rok i česká škola v obci a prvním učitelem, který vedl děti především k vlastenectví byl pan Alois Píša. Zpočátku byla škola pouze jednotřídní, ale již v roce 1929 zde díky velkému zájmu vznikla třída druhá a v roce 1930 dokonce i třída třetí.

S velkým ohlasem místních občanů se setkal pan učitel Alois Píša při návrhu na založení místního hasičského sboru dobrovolných hasičů obce Siřejovice. Byla tedy svolána ustavující valná hromada a od 21.12 1919 se datuje vznik prvního českého hasičského sboru v obci Siřejovice o 11 členech. Během druhé světové války však tento sbor dobrovolných hasičů utrpěl veliké ztráty. Musel být rozpuštěn a jeho majetek byl německými lidmi žijícími během války v Siřejovicích zabrán. Po válce už nebyl majetek Siřejovickým hasičům zcela navrácen. Neznámo kde tak skončily nejen uniformy našich dobrovolných hasičů, ale i tolik potřebná stříkačka.

24.11.1938 se však začaly psát dějiny zcela jiných Siřejovic. Byly to Siřejovice pod německou nadvládou. V 11:00 hod. vtrhli do naší obce německá vojska a Siřejovice tak byly přiděleny k Sudetům. Začaly tak velmi kruté chvíle pro občany, kteří zde trvale žili. Někteří obec ještě ve večerních hodinách opustili, ti ostatní co zůstali se nestačili divit. Všechny české nápisy musely být ihned odstraněny, majetek našich občanů byl německými okupanty zabírán a ve škole se začalo opět vyučovat v němčině. Celých sedm let trvala tato německá okupace. Dne 9.5. 1945 ve 3:45 hod. byla naše obec osvobozena Rudou armádou, která tudy projížděla směrem ku Praze. Občané naší obce si ihned po osvobození zvolili prozatímní Národní výbor, v čele s panem Lukáškem. Život v Siřejovicích se znovu začal vracet do již před válkou zaběhlých kolejí.

Když se v dnešní době podíváte z okresní silnice vedoucí směrem k Želechovicům na Siřejovice, naskytne se Vám stejný pohled, který popisuje v kronice obce kronikář pan Václav Kuntoš. Vlastně skoro stejný pohled, protože obec se od roku 1945, kdy skončila 2. sv. válka poněkud rozrostla. V současné době mají Siřejovice 272 obyvatel.

Za prací dojíždí obyvatelstvo převážně do nedaleko vzdálených Lovosic a Litoměřic. Ale i samotná obec nabízí mnoho pracovních příležitostí. Výrobna bramborových lupínků pana Zábranského a výrobna dámského prádla pana Pražáka jsou toho důkazem. Další možností pracovního uplatnění je pak zemědělská výroba, která je pro zdejší kraj charakteristická. Zemědělství je totiž odvětvím, které zajišťovalo základní obživu od nepaměti. I v kronice obce se uvádí, že místní obyvatelstvo se zabývalo především pěstováním obilí, brambor, řepy a hlavně chmelu. Chmel se později stal plodinou tak žádanou a rozšířenou, že v naší obci dal vznik česačce chmele, která je sice jen v období česání chmelu, stále ještě v provozu. První chmelnice vznikla v blízkosti Siřejovic v roce 1927 a byla majetkem pana Františka Šrámka, úředníka Schwarcenberského panství. Ale nejen chmel je pro zdejší kraj typický. V Polabí se díky velmi mírnému klimatu daří i obilí, bramborům, kukuřici, cukrové i krmné řepě, ale i zelenině a ovocnému stromoví.

Další velkou změnou procházela naše obec v období výstavby dálnice DB, zejména úseku Doksany – Lovosice. Výstavba dálnice D8 sice způsobila a vlastně stále ještě způsobuje velké množství vrásek v obličeji mnoha zapřísáhlých přátel a ochránců přírody, kteří si zarputile stojí za svými názory, ale Siřejovice si mohly díky výstavbě tohoto úseku konečně po mnoha letech oddychnout.

Doksany - hlavní klášterní brána

Budova hlavní brány doksanského kláštera vznikla pravděpodobně roku 1697. Na její stavbě se podílel stavitel Silvestr Carloneo, který předtím vedl stavby premonstrátských klášterů na Strahově a v Milevsku.

Vrchol brány je ozdoben proláklým štítovým nástavcem se sochou Panny Marie s Ježíškem a sochami sv. Augustina a sv. Norberta. Uprostřed je zobrazen znak doksanského probošta(vlevo) a znak řádový (vpravo). Nad nimi je ve zlatě vyvedený latinský nápis, citát z Fortunatova mariánského hymnu z premonstrátského brevíře, prosba to za ochranu před nepřáteli, morem a hladem.

   

Sv. Panna Marie a sv. Norbert

sv. Augustin

Tyto fotky jsem pořídil v lednu 2005 aparátem Olympus C 740UZ, který jsem v té době vlastnil. Kde je mu vlastně konec?